Nepsaná moudrost to je, která říká, že druhá deska rozhoduje. Někomu se to líbí, jiným ne, ale všichni podle toho tak nějak hrajeme. Další pánové na holení, co vydali lehce nadprůměrný debutový album, a teď se čeká, jak to teda ve skutečnosti je, jsou Archie Bronson Outfit. Přípona co.uk za internetovou adresou oficálních stránek a podpisy na smlouvách s hlavičkou Domino Records Company jsou indicie, který pomalu, ale jistě ukazují, odkud by mohl vítr vát. A taky vane. Indie, tři chlápci (podle všeho bratři v triku), co radši místo úzkých vázanek pěknej vous - nejlíp pak něco přes týden a půl rostlej - a prej jsou "heavy". Oproti poslední akvizici Domina, kvůli níž se strašně moc Britů pláclo přes kapsu, se tady nejede na "pure rock'n'roll" a pryč jsou dlouhý, egocentrismem a pocitem "koukejte, můžeme bejt až takhle moc cool" zavánějící názvy skladeb. Kluci Bronsovic teda taky nastoupili do vlaku směr Retro, ale ve městě si pak neprohlídli jenom výstavu "Králové tří strun - Ramone a další...". Procházeli se po náměstí, koukali na západ slunce, byli na folkovym koncertě a asi (určitě) zkusili nějaký drogy. Víc drog. Výlet skončil, zpátky v Londýně (i když teda na pískovišti si hráli ve West Country, ale znáte to, úspěch táhne do centra), zúročit zkušenosti.

Od prvních vteřin, od první minuty z toho dýchá atmosféra začouzenýho klubu asi tak pro pět set lidí, když se budou všichni mačkat a tulit. A tehdá se to mačkalo a tulilo, protože kromě cigárek epesně přilepených na spodních rtech se generační srazy na koncertech, po nich i před nima (a vlastně i úplně nezávisle na nějakých společenských akcích) nesly ve jménu tří slov - Láska/Sex/Drogy. Kelímky stály na kraji pódia, zpěvák měl provokativně rozepnutou košili, vystavuje svou chlupatou hruď, protože tenkrát se na něco jako metrosexualita prostě nehrálo. Holky se tlačily vpřed ve snaze, že uvidí kapky potu, jak se koulí po cestičce lásky (ti, co neznají: kolmo od pupíku ke kořenu penisu) a následně se roztřišťují o zem. Pohled uvádějící do extáze, extáze nutící je rozepnout si i jejich košile. S odznáčky. S nápisem "Fuck War". Zpěvák to oživuje upřenýma pohledama do očí a notováním: "Lovely fingertips on my lips..." popřípadě: "Your bad cherry lips / Your bad cherry lips".

Je tu víc věcí, co umějí vyvolat podobnou emoci. Emoci, že v kalendáři není 2006, ale o dobrých třicet kousků míň. Psychedelie budovaná za pomoci pronikavýho vokálu a pochodovejch partů na bubnech. To jde. Škoda že pronikavost vokálu je typu "jezdím nehtama/křídou po tabuli". Může to vyvolat různý asociace, otevřít dveře a vtáhnout někam, kde to může, ale taky nemusí bejt fajn a na dva poslechy to funguje. Ale třetí rovná se zahráváním si s destrukcí vlastní lebky, jelikož hrozí rozskočením. Archie Bronson Outfit rozhodně nejsou jako outfit Diany Kobzanový - perverzně příjemný pokoukání. Když na konci desky zahrajou něco přes dvě minuty pomalý a krásně melodický věci, je to něco jako omluva za tu nálož, co vám nachystali v předchozích pětatřiceti minutách.

Similar Artists jakože PJ Harvey a Jon Spencer, což jsou zrovna postavy, u kterých jsem nikdy nebyl schopnej přistoupit na jejich hru, čímž se nesnažim tvrdit, že dělaj špatnou muziku, což píšu proto, aby nedocházelo k nějakejm problémům. Zase. Influenced By jakože The Stooges, co teda byli jako VELKÝ, ale mně to nikdy nějak nechytlo. I když Iggy teda jako plnej respekt, krásně procítěný koncerty (ostří, kůže, krev). Druhá deska by měla rozhodovat, ale "Derdang Derdang" moc světla do problematiky kvality týhle kapely zkrátka nepřinese. Debut lehce nadprůměr, dvojka jakbysmet. Že by další lehce nadprůměrný indie z Británie? Utáhne tohle slovní spojení vůbec ještě někoho? I don't think so.