Začalo se to rýsovat už při čekání na tramvaj. Mrzlo. Střetli jsme se s podnapilým (eufemismus jako kráva!) občanem města pražského, který nabízel erotické služby z kategorie "ukážu ti svůj vypitý pupík". Do Abatonu pouštěli pozdě, pomalu a byli příjemní jako cizí těleso ve vašem konečníku. Ve frontě začínala atmosféra houstnout, dostavil se strach, že nestihneme eklektické vystoupení electroclashových králů české hudební scény - Moimir Papalescu & The Nihilists. Kolem se mluvilo česky, slovensky a anglicky. "Než nás vodbavěj, tak se snad pochčiju..." - i tak by se dal začátek nedělního koncertu charakterizovat. Nakonec mezi našim příchodem do koncertních prostor a prvnim rozechvěnim strun na kytaře 80's přehazovačkou obdařenýho Hanka uběhlo dobrejch pětasedmdesát minut. Doplnit tekutiny, zhodnotit návštěvnost, pomluvit pár kapel/publicistů, vyloučit tekutiny. "Už by mohli začít hrát," znělo prostorem Abaton od 20.45 v několika jazycích. Každej sexuolog vám řekne, že byste coitus neměli moc oddalovat, byste pak mohli bejt šeredně zklamaný. Dost mi ta myšlenka rotovala v hlavě. "Kolik je?" - "21.22." - "Shit!" Pak se setmělo.

Hank má zatraceně cool kytaru, otřesný vlasy, skvělej hlas a setkání od setkání kulatější bříško. "Coke makes me slim." řekla Kate Moss pro NME. Moimir černě obrýlen, účes typu Ben Kingsley a obsluhující svůj Roland s nezbytným notebookem vedle. Sonja, where is she? Přišla až po prvnim tracku, což byl, ač se to nezdá, kámen úrazu. Tuhle show už jsem totiž někde viděl, v září '05. Pravda, tenkrát to bylo pod nebem a playlist se trochu lišil. V neděli kolem desátý večerní jsem si připadal, jak bych nastoupil do vlaku směr minulost. Nemůžu říct, že bych se nebavil - MP & The Nihlists live jsou skvělý, lhal bych, kdybych se tu někomu snažil vnutit opak - ale znáte to. "Star Wars I-VI" jsou taky výborná věc, ale dávat si jejich projekci rychle za sebou prostě nedělá dobrotu. Jenom jsem myslel, že pět měsíců neni "rychle za sebou". Kolem půlky svýho vystoupení zahráli The Nihilists jednu věc, která byla, s prominutim, docela blbá, načež mě napadla kacířská myšlenka, kterou vyslovil už Kay v jednom rozhovoru, co tenkrát nakonec vydržel na internetu viset jenom pár dnů - "Ať nevydávaj' druhou desku." Nebo jo, druhá rozhoduje. Debuty přeci jen tak plavou ve vzduchoprázdnu...

Rozhlížim se, pátrám po známých tvářích - jistej druh fetišismu. Neon Skeleton, ale ten si na naše sotva dvouminutový setkání na Národní těžko vzpomene. Támhle! Protlačim se a už to lítá. Sjíždíme hudební scénu od A po Z (dlouhý zaseknutí u S), z ucha do ucha, ale stejně ani jeden z nás nepochytá všechny ideje toho druhýho. "Zaslech sem, že Art Brut kalej' teda vydatně." - "To maj' snad na webu v biografii, ne?" Bude veselo, řikam si po zdravici a následnym prodrání na původní stanovistě. "Složíme se Sonje na nový brejle!" Českej stopa do nedělního večera byla otisknuta a v čekačce na Art Brut začíná vylejzat na povrch, jaká celebs-party tohle je. Ten, co sere lidi tim, co píše o Bonovi (Pavel Kučera), bratři Gallagherové v jednom, ale nenechaj' ho ani projít (Petr Pliska), Eminem české publicistiky (michal nanoru), New Music Magazine crew (Francois, Jakub Peřina, Veronique Anghell?)... Jenom Meky chyběl. A to neni myšleno negativně!

Eddie Argos je základní kámen Art Brut. Dva kytaristi, co vypadaj jako jeho synáčci, holka/pani s basou, co vypadá jako jeho choť, a bubeník, co by se určitě nezlobil, kdyby mu do vínku nadělili ještě pár centimetrů vejšky navíc, jsou zatraceně dobrej zbytek. Ale zbytek. Nechci se jich dotknout, ale já se prostě celou dobu soustředil na toho chlápka v růžový košili (2nd hand version, maybe), s patkou, co posunuje význam slova dekadence někam úplně jinam, charismatem na rozdávání a neskutečně podivnym vokálem. Homosexuální pohyby levou rukou si nic nezadaly s králem těchto gest - Brianem Molkem. "Formed A Band" je skladba, kterou by měl do svýho repertoáru přebrat každej umělec, co to myslí s hudbou aspoň trochu vážně, protože je v ní všechno. Poselství, emoce, přiznání. "And yes, this is my singing voice / It's not irony / And it's not rock and roll / We're just talking to the kids" U2 maj' jako téma "bad relationship of father and son", Art Brut staví spíš na problémech všedního dne - nestojí mi, nedokážu se zamilovat, bráška objevil rokec - a jsou lepší. B-E-T-T-E-R!

Kouzlo jejich nedělního koncertu, a dovolim si tvrdit, že i všech jejich ostatních, bylo v tom, že bez ohledu na to, kolik vám bylo let, kolik jste měli promile, co všechno vám kolovalo v těle navázaný na červený krvinky, jste měli stejnej pocit, jako lidi, co měli věci v šatně společně s vašima. Pocit, že kdybyste vtrhli na pódium s ještě jednim mikrofonem a začal dělat show s Art Brut, nikomu by to nevadilo. Možná by to nikdo ani nepoznal. Ukázková odpověď pro zabedněný názory typu "je to o zpěvu apod.". Eddie Argos zpíval asi deset minut maximálně. Ostatní "zpíval". Eddie Argos a jeho kapela jsou lidi, s kterýma bych šel na panáka já, kdyby se mě ptali v Reflexu. Ani by mi nevadilo, že ani jeden z nich nebyl nominovanej na Nobelovu cenu za mír. Ani by mi nevadilo, že na jejich koncertech diváci společnejma silama nestavěj' vlajku země, kde se koncert odehrává. Jedno by bylo jistý - bude prdel. A o tom to přeci je, ne?

"And now we'll play 2 new songs!" - "Emily Kane!" - "Emily Kane is not a new song." Ale došlo na ní. Pozdějc. Ruce letěly nahoru, někdo zpíval. Great gig, man!

P.S. Ano. Vim, že je Brian Molko bisexuál.

Art Brut, Moimir Papalescu & The Nihilists, Abaton, Praha, 15.1.2006

Fotogalerie: