Nebudu tu předstírat, jaký jsem fanoušek Roe-Deer a jak jsem se na jejich vánoční koncert těšil. Ano, těšil jsem se, ale hlavně na to, že konečně uslyším nové věci z připravované desky Southpaw "Heart Disk". Fakt, že k tomu vystupovali i Living Room a právě zmínění Roe-Deer, pro mě představoval spíš příjemný kytarový přídavek než středobod středečního večera. K oběma kapelám chovám totiž vztah velmi neutrální. Poslechl jsem si některé jejich nahrávky a založil je s tím, že mi to ničím zvláštní nepřijde, ani mě to neuráží, ani nebere, ale třeba časem... Čas postoupil a už je tu společný trojkoncert v Rock Café. Living Room - Southpaw - Roe-Deer, začátek akce v 19:30. Dorážím na místo činu, restaurace je plná lidí, prostor před šatnou jakbysmet, v koncertním sále zatím nic moc. Chvíli po půl spouští svůj set první vystupující - Living Room.

Zvuk a kytary jsou o poznání syrovější a tvrdší než na studiovkách, přesto je to spíš takový startér na rozehřátí. Frontman Petr Pliska s image lehce připomínající Richarda Ashcrofta se ležérně pohybuje po pódiu, zpívá výrazně, ale místy falešně. "Taková normální česká kytarovka," říkám si, když právě hrají "New Song". Tu Petr uvedl jako vánoční píseň, aby posléze dodal, že ona to vlastně vánoční píseň není, ale když už jsou ty Vánoce... Tento suše dietní humor k dietní performanci vcelku sedí, a já se tak utvrzuji v tom, že můj vztah bude k Living Room neutrální i nadále. Sál se během pětadvacetiminutového vystoupení zaplňuje jen velmi nesměle. Hrstka lidí aplauduje však vřele a pravdou je, že i já bych si klidně poslechl ještě nějaký ten přídavek. Ten se však nekoná. Harmonogram večera je neúprosný, a tak přichází krátká přestávka a po ní Southpaw.

Jejich vystoupení má co do stopáže opět spíš uchutnávkový charakter, víc než pětadvacet minut to nebude. Na jednu stranu je mi trochu líto, že nezahráli i některou ze starších věcí, na stranu druhou proti původně ohlášeným čtyřem novinkám jich hrají pět. Sál se v přestávce solidně zaplnil a snad i proto, že nasazení kapely je na první pohled o 100% vyšší než u Living Room, začíná to konečně vypadat jako na pařbě. Jestliže Living Room zahřáli, pak Souhtpaw rozproudili krev a uvolnili hormony. Pětice skladeb s hutným kytarovým základem a spíše dochucujícími, ale o to chytřejšími keyboardovými doplňky dává znát, že Southpaw oproti veselým kouskům typu "Toi Toi Song", "Winter Sprinter", "Here We Plum" zvážněli a spíš se ubírají směrem, jaký naznačili třeba skladby "Thousands" či "Victim Of Boulevard".

Patrně největší hitový potenciál skrývá "Republic In My Head" díky zapamatovatelnému refrénu a prudce návykovému kvílícímu keyboardu v pozadí. Zdařilá je i skladba "Shadows", v níž jako by se do tvrdých poloh Southpaw vkrádal jakýsi element Keane. Obzvláště Karzi a Gregory působili velmi svěže a lid tradičně bavili. Tradičně bych tak mohl vytknout snad jen to, že Gregorymu je stále občas špatně rozumět, kvůli čemuž si třeba ty věci na koncertech užijí lidi méně, než by mohli, protože si tolik nemohou se zpěvákem notovat. Ale co s touto poznámkou, když se i tak královsky bavím, protože to, co se ke mně jako posluchači dostává, je v dobrém slova smyslu hudební karneval. Kytarový sound, který je ale od kupy jiných kytarovek odlišitelný charakteristickými klávesami, výraznou image členů kapely i williamsovským showmanstvím Gregoryho Finna. Jen jsem do budoucna zvědav, jak Southpaw naloží s dalším ze svých poznávací znamení, smyslem pro humor a improvizaci. Faktem je, že pět zahraných skladeb (po prvních dvou uvedených následovaly "According", "Days Like This" a "Trapped") mělo spíše podobu pevných rockových věcí než hudebního "člověče nezlob se". Protože Southpaw už v únoru vydají desku "Heart Disk", jíž lze označit za přelomovou (vyjde jako dualdisc, kapela změnila vydavatelství i producenta...), můžete se na musicserveru těšit v brzké době na rozhovor, který se udál těsně po koncertu a kluci v něm (nejen) o plánovaném albu prozradili leccos nového.

Zpět však ke středečnímu večeru, kdy Gregory na závěr hudebního setu pozval fanoušky do Akropole, kde se bude 18. března "Heart Disk" křtít, a pak už symbolicky předal štafetu Roe-Deer. Ti si užili nejdelší část koncertu, jejich vystoupení začalo s úderem deváté a nebýt přísného nařízení vyšší moci (od 22:00 musí být v okolí Rock Café dodržován noční klid!), jistě by se protáhl na déle jak hodinu a pět minut. Roe-Deer předvedli kytarovou smršť, to, co se na pódiu odehrávalo, je vrcholem pomyslné stoupající úsečky, jež započala u laxních Living Room a pokračovala energickými Southpaw. Energie na druhou tryskala ze všech členů kapely, ne vždy to však bylo zcela efektivní. Tak třeba zpěvák Andrzej Palec se pořádně zapotil, ale přesto jeho vokály byly spíš nevýrazné a slova nesrozumitelná. Naproti tomu bubeník Marek Klasna byl tak přesvědčivý, že by se z fleku mohl stát novým frontmanem kapely a své náčiní povytáhnout před tři kytary.

Vystoupení Roe-Deer bylo protkáno kontrasty. Zatímco stolní lampy a svíčka na pódiu navazovaly příjemně intimní atmosféru Vánoc, kolem se odehrávaly hutné rockové hody. Jindy zas pánové do příjemných melodií řezali své oblíbené disharmonie, až mi to mnohdy přišlo jako zbytečná posedlost znásilnit, co se dá. Protože Roe-Deer stejně jako Southpaw v těchto časech připravují další desku, bylo předvedeno několik nových písniček, z nichž mě nejvíce upoutaly věci, jejichž názvy berte bez záruky - "Beat Control" a "So Young". Vystoupení rychle plynulo a když se přiblížilo ke svému konci, došlo i na tradiční roedeerácké "vypískání" publika skrze kvílející zesilovač.

Za otravného zvuku, při němž si polovina sálu ucpávala uši a druhá polovina tleskala či jen postávala a čekala, se kapela bleskově rozloučila, ale po chvilce zas vrátila, aby přestože už bylo po desáté, připravila návštěvníkům koncertu ještě jedno malé překvapení, pro mne obzvláště milé - The Killers a jejich "Jenny Was A Friend Of Mine". Pravda, mělo to své mouchy a Andrzej se v tom na rozdíl od Brandona Flowerse poněkud ztrácel. Ale byla to zdařilá tečka za povedeným večerem, který prokázal, že přední tuzemská kytarová scéna rozhodně má svou rozmanitost a kvality, třebaže do té západní jí stále většinou notný kus chybí. To platí především pro vokály celé trojice vystupujících a hudební jednotvárnost, která obzvlášť vynikla, když Roe-Deer zahráli výrazný kousek amerických The Killers. Také je třeba zmínit, že v Británii by se podobná akce pravděpodobně konala v mnohem větším sále a přišlo by na ni podstatně víc lidí... Ale to už je důsledek malého trhu a dalších záležitostí, které na tomto místě nemá smysl rozebírat. Těšil jsem se hlavně na Southpaw a ti mé očekávání naplnili beze zbytku. Na ty bych po středečním večeru klidně pozval nějaké kosmopolitní přátele!

Roe-Deer, Southpaw, Living Room, Rock Café, Praha, 21.12.2005

Fotogalerie: