O sólové desce Ivo Viktorina, posluchačům známého z jedné nejzajímavějších folk-rockových formací - zlínského AG Fleku, hudebníkům pak zpoza pultu jeho soukromého nahrávacího studia "V", se mluví snad od doby, kdy Havel chodil ve svetru. Album "Vlna za vlnou" viselo na jehlicích dlouho, zahřeje však více, než ten nejteplejší kus ze šatníku.
"Vlna za vlnou" a za tisíce let na středomořském slunci vyprahlý řecký amfiteátr na obalu ze suchého pískového papíru. Vlní se zatím nanejvýš horký, prachu plný vzduch nad olámanými kameny. Zato v historii AG Fleku, folk-rockové legendy, kterou
Ivo Viktorin před bezmála třiceti lety s Karlem Markytánem a Blankou Táborskou zakládal, se pár revolučních vln najde. Tato skupina povila
Buty, vyrostl v ní
Vlasta Redl, jehož se stala doprovodnou kapelou, a z přelomu milénia po ní zbyl krásný, trochu nedoceněný a trochu zapomenutý artefakt - jak plouživé taneční kroky uvolněné album "Waltz", určitě ne němý svědek pokusu o vzkříšení původní sestavy. Sám Viktorin po odchodu z kapely zřídil v nejvyšším patře zlínského divadla nyní už proslulé nahrávací studio "V", které se stalo jedním z nejvyhledávanějších zdaleka ne pouze mezi "kotlíkáři".
Zkušenosti padesátiletého klávesisty, kytaristy, zpěváka, skladatele i zvukaře se po vlnách vlévaly do zlínského i antického divadla, vytrhaly všechny rozbité sedačky kromě jediné - pohodlné posluchačovy lóže. Viktorin na svém dlouho odkládaném sólovém debutu exceluje především jako aranžér. Skladby z rozhraní folk-rockového a softpopového oceánu jsou naplavovány na opuštěné pláže a stejně jako vlny, v jednoduchém rytmu plynoucí, vyrývají dechberoucí reliéfy pobřeží, lehce rozhoupané melodie vysvlékají posluchače, než ho zcela pohltí a uzavřou do svého poetického světa. Světa, v němž živly kooperují, místo aby se svářily, a právě jejich soulad vytváří všeprostupující laskavé kouzlo. Pokud se budete snažit odnést si s sebou nějaký suvenýr zpět do reality, stane se nezajímavým, bezcenným. Z poezie ve vodní tříšti se stane rozbahněná kaluž. Viktorin, nezkušený to textař, i když píše podobně jako
Pavel Žalman Lohonka nebo
Robert Křesťan, trpí občasnou teatrálností, patetičností, která může být všude jinde úsměvná. Slova s velkými významy, prohánějící se jako hejno pestrých rybek nad jevištěm podmořského divadla, však nefungují pouze jako zdroj počitků, zapojují diváka aktivně do her imaginace a než by přivedly na scénu postavy se scénářem v hlavě a nápovědou v budce, několikrát se přeskupí a vytvoří svými tělíčky několik málo obrazů, z nichž si zrežírujete improvizované drama vlastní.
Zčásti je to určitě i zásluhou dokonalého frázování, toho, jak jsou hlásky rozesety mezi tóny, ale když v polovině desky dojdu k místu, kde vyvěrá "Říčka" veršem
"Viděl jsem tě nést tvé letní šaty," vzpomínky, touhy, představy, vše naráz zatopí plicní sklípky a nelze vnímat nic jiného než vlastní nitro. A když Blanka Táborská v duetu "Samba" žensky šeptne
"Ty oblékáš mě dlaní / a pomáháš mi při koupání," touha poznávat nitra se zaměří i na blízké okolí. A přiživována je opět aranžemi, především prací s hlasem. V ještě menším dynamickém rozpětí, než má klidný "Waltz", malují především vodovými barvami kláves a akustické kytary. Jak prosákly kanvas, lze asi nejlépe nahmatat v mistrovském díle "Na kopci". Jak spolu obě části této skladby souzní, asi už nelze vysvětlit bez přírodního mysticismu. Vlákna z vůně větru, která je k sobě pojí, neobepínají jen vrch Klenčov, dojmy z nějž tuto devítiminutovou skladbu stvořily, ale jak druidským kouzlem ovládány, svazují zasněnou, snivou a snící desku. A letí stále dál i pronikají hlouběji. Je asi zvláštní mluvit o nějakém osobním přínosu, ale dlouho jsem si z prostého poslechu hudby neodnesl tolik jako z tohoto nenápadného alba. Nenutí přemýšlet, ale snít a cítit.