Australští INXS se vrátili, nahráli comebackové album "Switch". Nesnadného úkolu nahradit charizmatického sexy chameleona Michaela Hutchence se zhostil vítěz reality show "Rock Star: INXS" J.D. Fortune. Dokázala kapela s novým frontmanem, že nepatří do starého železa?
INXS po osmi temných letech poznamenaných věčným odchodem frontmana Michaela Hutchence znovu spustili pomyslný spínač - "Switch" - a nahráli studiovou desku. Dlouho se přitom zdálo, že Australané už se na víc než výběrovky a nějaké to DVD z archivních materiálů nezmohou. Pak se však objevil jistý Mark Burnett, který stojí mimo jiné za reality show "Survivor", a ten si řekl, že když už podobné pořady našly kupy hvězd a pseudohvězd po celém světě, proč by nemohly najít zpěváka jeho oblíbené kapele. I zrodila se mezinárodní soutěž "Rock Star: INXS". Komercí znechucený lid nadával, že je to komedie takhle hledat rockera, který ma pasovat k pětici obstarožních hudebníků. Co čert nechtěl, celé to vyhrál jakýsi jednatřicetiletý kanadský frajírek, co si říká J.D. Fortune. Lid si ťukal na čelo. Ale pak vydali
INXS společně se svou novou star singl "Pretty Vegas" a masy zpozorněly.
"Tak tohle že s něma složil ten J.D. Fortune? Hm, to nezní špatně... Ale nový album bude stejnak průser." Inu, ať už jsem fekální jakkoli, právě si ten
průser asi po dvacáté pouštím.
Co mě příjemně zaskočilo? Jak to mladému Kanaďanovi s Australany zní. Hned od úvodních tónů chytlavé "Devil's Party" mám pocit, jako by J.D. Fortune s
INXS léta hrál, zapadá do toho jak koleda do Vánoc. Tohle není severská SuperStar naroubovaná na exotický strom. J.D. Fortune se hlasově jen tak mimochodem podobá Michaelu Hutchenceovi, ale přitom necítím potřebu ho obviňovat, že by ho jakkoli kopíroval a že si hraje na něco, co není. Tohle je on a v
INXS mu to prostě sluší. Zmíněná "Devil's Party" zvukem odkazuje na konec první poloviny osmdesátých let, někam mezi desky "The Swing" a "Listen Like Thieves", k tomu však přidává i kus současnosti. Mám radost, slyším charakteristický sound
INXS oděný do roku 2005. Následující singl "Pretty Vegas" už mne víc posouvá k bestselleru "Kick" a svižné "Devil Inside". Song číslo tři, "Afterglow", lehce připomíná melancholičtější polohy
U2, ovšem s tím podstatným faktem, že J.D. Fortune se mi rozhodně s
Bono Voxem nesplete.
Deska už na první poslech utkví v paměti, je plná výrazných písní, které si chci notovat, nezbývá mi nic jiného, než si ji pustit zas. A už mám své favority! Kytarová "Hot Girls" s japonským vokálem v pozadí, "Hungry" a "Like It Or Not", věci, které si zamilujete i vy, máte-li rádi třeba
The Killers. Ztělesněním této úspěšné fúze
INXS se současnými trendy kytarovkami při zachování všech podstatných znaků Australanů (popová líbivost v rockovém kabátě, výrazné melodie, charakteristický hlas zpěváka, nikoli přizpůsobování se, ale přizpůsobování SI stylů ku vytvoření organického celku...) je libůstka nazvaná "Perfect Strangers". Sound trochu jako
Duran Duran na poslední desce "Astronaut", obrovský hitový potenciál a skvělé saxofonové party Kirka Pengillyho. Dočkáme se však i precizní balady v podobě závěrečné "God's Top Ten". Píseň, již Andrew Farriss složil Michaelově dceři Tiger Lily, začíná klávesovou pasáží, za niž by se nemusel vůbec stydět takový Robert Miles. S kytarami, mužským a ženským hlasem (ten patří Suzie McNeil) postupně vytvářejí něžnou kombinaci, při níž se prostě neubráním té správné posluchačské
melancholické radosti.
Na albu je patrný vliv exproducenta
Robbieho Williamse, Guye Chamberse. Cosi williamsovského je tak cítit třeba ze skladby "Us", ale rozhodně mi to nevadí. Robbie, obzvláště v dobách, kdy spolupracoval s Chambersem, není vůbec špatný vzor. Nabízí se otázka: Je vlastně na téhle desce něco, co mne tolik nebere? Po nespočtu protáčkách v přehrávači mi k srdci příliš nepřirostla milostná "Remember Who's Your Man", křehká, leč nijak zvlášť vnitřně se dotýkající skladba. Trošku mne nudí, ačkoli jedním z jejích autorů je Gregg Alexander, někdejší frontman mých oblíbených, dnes už neexistujících New Radicals. To byla banda zábavná převelice, bohužel "Remember Who's Your Man" moc zábavná není. A spíše vložkový charakter má pro mne i věc, v níž
INXS flirtují se ska, "Never Let You Go". Neříkám, že jsou to písně špatné, jen mi prostě na tak povedeném albu přijdou poněkud šedé, nijaké.
Víc už však remcat nebudu, nemám proč.
INXS se vrátili ve velkém stylu, jejich deska je opět rozmanitá, opět pop-rock vybrané kvality. Nese to charakteristický rukopis, přesto je to tolik jiné. Máte-li Australany rádi, rozhodně se nemáte čeho bát. Neznáte-li je, máte ideální příležitost tuto kapelu v její druhé, a nijak impotentní, míze poznat. Tedy nechť už si onen komercí znechucený lid říká cokoli, já říkám: Ať žije reality-show! Protože mé nadšení ale pohříchu úplně každý sdílet nemusí, těšte se v brzké době na makrorecenzi desky.