Je to už zhruba rok od doby, kdy Aneta Langerová poskytla musicserveru rozhovor. A za ten rok toho stihla opravdu požehnaně. Jenom namátkou vybírám: absolvovala desítky koncertů se dvěma kapelami, přičemž i tu druhou z poloviny obměnila, rozvířila stojaté vody všech možných anket, prodala přes sto tisíc kusů své debutové desky, mohutně podpořila Nadaci Českého rozhlasu zvanou Světluška, přidala se k nám a napsala článek pro musicserver.cz, vydala živé CD "Spousta andělů: koncert" a DVD "Spousta andělů ...na cestě", prorazila v blízkém zahraničí. Uznáte jistě sami, že bylo o čem si po takto hektickém roce povídat. A protože úspěch a s ním spojené koncerty na Slovensku bylo téma velmi aktuální, začali jsme jím.

Jak bylo na Slovensku?

Na Slovensku bylo úplně skvěle. Byla to moje první zkušenost se samostatnýma koncertama na Slovensku - předtím jsem tam byla jenom na nějakým festivalu - ale poprvé jsem tam vystupovala samostatně před tolika lidma. Byl obrovskej zájem, což mě překvapilo, a hlavně publikum jako celek působilo neuvěřitelně, bylo cítit, jak si to přišli užít. Když jsem se na ně podívala, tak jsem měla pocit, že opravdu poslouchají, a ne že přišli jenom kvůli nějakýmu jménu. To bylo hodně příjemný.

Co říkáš tomu, že tam prodáváš víc desek než lidi ze slovenské superstar?

(Smích) To je hrozně legrační. Já se tomu nechci smát, ale už jsem se zasmála. (smích) Člověka to určitě potěší. Nijak jsem se tam neprobojovávala, že bych dělala nějaký kampaně nebo něco takovýho. O to je to hezčí, že zájem přišel z jejich strany. Já jsem spíš chtěla počkat, až třeba budu mít nový cédéčko, a probojovávat se tam až potom. Je to příjemná zkušenost, to určitě.

Jak jsi spokojená s živým cédéčkem a s DVD?

Upřímně jsem moc ráda, že mám konečně zkušenost s nějakým "produktem", který jsem měla pod rukou, pořád pod dohledem. Věděla jsem, co na něm bude, a co se týče materiálů na DVD, jsem si to řídila sama. Byla to moc užitečná zkušenost do budoucna. Co se týče cédéčka, tak si myslím, že má celkem dobrý zvuk, což mě mile překvapilo. Nemuseli jsme toho moc přetáčet, spíš jsme to nechali a nahráli jsme jenom nějaký kytary na místech, kde bylo rozladěno. Já jsem dozpívala asi tři věci, z čehož se dvě použily, takže to bylo taky celkem fajn.

To takhle přiznáš?

No přiznám, proč bych to nepřiznala?

Jsou tací, co to nepřiznávají...

To jsou, ale já to nechci nějak schovávat, protože to stejně nemá cenu. Lidi, který tam byli, moc dobře vědí, co jsem zkazila, a bylo by divný, kdybych jim teď vlastně lhala, že to bylo jinak. Takže opravdu jsem něco přezpívávala, a původně jsem chtěla i víc. Nejdřív jsem si říkala, že nepřezpívám nic, že to nechám v tý původní živý podobě, což si myslím, že by bylo taky dobře, ale byly tam zkrátka tóny, který mě tahaly za uši, tak jsem to prostě přezpívala. Něco se použilo, něco nebylo stejný pocitově, tak jsme tam nechali to živý. Nakonec myslím, že to dopadlo po hudební stránce dobře.

Teď ode mě trocha upřímnosti: myslím, že je docela odvážný vydávat živáč a DVD po jedné studiovce. Opravdu to byl čistě tvůj záměr, anebo trochu tlačila vydavatelská firma, když nemáš druhé studiové album? Aby bylo na trhu aspoň něco nového od Anety?

Já ti přísahám, že firma v tomhle ohledu nedala v žádným případě první impuls. Fakt ten nápad není od firmy, je to od nás, protože jsme DVD chtěli udělat. S tím je spojená spousta věcí, to není tak, že bych říkala: kupujte si to a dávejte mi za to prachy, já potřebuju něco splatit firmě. Je to čistě o tom si to vyzkoušet, ale hlavní je to, že jsem chtěla u "Spousty andělů" zaznamenat tu práci, kterou jsme za tenhle rok odvedli.

Aby bylo slyšet, jak jste z toho konečně udělali písničky... (smích)

No, dá se říct, že jo. Pro mě určitě jo. Mě hrozně štvalo, že když jsem si pustila to cédéčko a slyšela třeba frázování, tak jsem si říkala: kdo tohle proboha je? Jsem to vůbec já? Je to unylý a nemá to život. Tak mi přišlo fajn to spojit s koncertem a DVD, aby lidi věděli, jak to doopravdy je. A zbavit se tak všech blbostí, který se o mně kdy psaly...

Těch se stejně nezbavíš...

Ale jo, já vím. Ale chtěla jsem, aby lidi viděli, že na to nekašlu. Já se nemůžu pustit po prvním neúspěšným - nebo ne neúspěšným, úspěšným, ale pro mě neúspěšným cédéčku...

Ano. Jenom 120 tisíc prodaných kusů... (smích)

Ale mně nejde ani tak o prodeje. Pro mě znamená úspěšný to, že mě to někam posune. Mě někam posunulo, ale spíš k té spodní hranici, že takhle to už nechci udělat. Samozřejmě, že když prodáš sto dvacet tisíc kusů, tak je to úplně úžasný a já jsem z toho strašně nadšená. Ale když se podíváš, co jsi prodával, tak zjistíš, že jsi možná uspokojil lidi, ale vlastně sebe téměř ne. To je jediný, co mě na tom cédéčku drásalo, že to byl rychlej produkt. Tak jsem to chtěla nějakým způsobem dokončit. Zakončit etapu "Spousta andělů". Další věc je, že vydávat cédéčko jednou za rok je v mým případě dost hloupost.

No to nemusí být jenom v tvým případě. Kdyby sis poslechla třeba nový cédéčko Tomáše Savky...

No já nevím, já jsem to neslyšela. Ale já prostě takhle tu práci dělat nechci. Já chci mít kde brát inspiraci, projít si kroky, který jsem nemohla v životě stihnout projít, a tohle mi k tomu moc pomohlo. Já jsem z tohodle roku načerpala takovejch věcí, že jsem získala pocit, že to DVD je oprávněný, že ho můžu vydat. A přineslo mi to i spoustu ponaučení do budoucna, takže až jednou budu mít opravdu pořádnou desku, tak už budu vědět, jak na to. A snad neudělám ty prvotní chyby a zbytečně to nezkazím.

Četl jsem v poslední době hodně rozhovorů s tebou a na otázku, proč jsi vyměnila bubeníka, jsi vždycky odpovídala velice diplomaticky, nikde jsi to neřekla naplno.

Ano...

Řekneš to alespoň musicserveru?

Já si myslím, že jsem to říkala naplno a opravdu tak, jak to je. Není to vůbec z osobních důvodů, je to spíš proto, že Honzík hrál prostě jinak, než já jsem si představovala, aby bubeník hrál. To je kostra kapely. On je hrozně hodnej tvor, akorát si nechá věci moc diktovat. Jemu se řekne zahraj tohle a on to zahraje. Zahraje to bez chyby, ale pro mě tam nemá něco, co má teďka Davídek. Ten, ať je to jakákoliv muzika, většinou ví, jak do toho má praštit.

Čili je schopen si party víc vymýšlet sám?

Dá se říct. Hlavně je to člověk, kterej tu kapelu dokáže udržet, kdežto Honza se spíš nechával vést ostatníma. Ale to nebylo jenom Honzou, prostě si kluci vzájemně pořádně nesedli, měli různý názory na některý hudební věci.

A čí to byl nápad?

To vyplynulo tak nějak samo od sebe. Pořád byly nějaký narážky, pořád něco nešlapalo. Kluci mi několikrát říkali, že není chyba v celku, ale v jednotlivci, a pořád mi nechtěli říct, jaký je řešení. Až po natočení DVD, když jsme byli ve studiu a točili intro pod menu, tak se mi to všechno rozsvítilo. Byl tam Davídek a hrál na perkuse a to bylo úplně o něčem jiným než Honza. Čímž bylo jasno a chtěla jsem to vyzkoušet. Je to posun. A opravdu to není o tom, že by Honza hrál špatně, tak to není, on prostě hraje jenom jiným způsobem, než všichni ostatní v kapele.

A konečné rozhodnutí teda bylo na tobě?

Ano. Bohužel jsem mu to musela i říct a nebylo to moc příjemný. Já ho beru jako takovýho nevlastního bráchu, protože to je fakt hrozně hodnej tvor.

Jak to vzal?

No nebyl z toho samozřejmě nadšenej. On jedinej z kapely byl takovej, že na něm bylo hodně znát, že je rád za takovou příležitost, že může hrát před tolika lidma. Byl strašně šťastnej, neustále mi to říkal. Bylo na něm vidět, že bude hrát třeba za pět korun, byly mu úplně jedno peníze a šlo mu jenom o to, aby odvedl nejlepší výkon, co uměl. Proto mě to mrzí. Povahou je to přesně člověk, kterýho bych v kapele chtěla mít. Ostatní kluci jsou taky moc hodný a fajn, akorát tam nemám tak otevřenej pocit, ale na druhou stranu je to dobře, že si teprve pomalu budujeme takovou tu důvěrnost vůči sobě navzájem.

Takže kapela zatím není parta?

No my jsme vždycky partou, kdykoliv hrajem. Jenom to není tak, že bychom se sebrali a někam spolu odjeli, že bychom byli kámoši se vším všudy. Ale myslím si, že to vzniká, že čím dýl spolu jsme, tím víc si na sebe zvykáme a tím víc se spolu kamarádíme. Chodíme i na různý koncerty a tak.

Svoji skupinu jsi - když nepočítám tebe - za ten rok z poloviny obměnila. Myslíš, že tohle seskupení by mohlo vydržet do druhý desky?

Já si myslím, že jo. Rozhodně to s nima chci zkusit, protože si myslím, že ty lidi za to stojej. Myslím, že se to někam posunulo, a že to má nějakou budoucnost, co se týče nových věcí. Davídek neuvěřitelně přináší do nových věcí rytmickou náladu a myslím, že je to fajn čtverka.

Marek Zelený a Maťo Mišík jsou dost velké osobnosti se spoustou hudebních zkušeností. Nemáte nějaké konflikty, nenarážíte na sebe v tom smyslu, že by třeba chtěli něco hrát zásadně jinak, než jak si to představuješ ty?

Marek Zelený mi dává strašně moc prostoru. Nikam mě nenutí, vždycky jenom něco navrhne a já to buď schválím, nebo ne. Když řeknu, že se mi to nelíbí, tak on ustoupí. Je v tom respekt vůči mně. Co se týče Maťa, tak protože není úplně - což si říkáme navzájem - výbornej instrumentalista, spíš to má dobře srovnaný v hlavě, ví a má jasnej názor na hudbu, tak pokud tu muziku úplně necítí, vznikají občas na koncertech různý chyby. Takže Maťo se hodně těší na nový věci, asi ze všech nejvíc. Až vytvoříme něco, co jemu bude bližší. Pak si to asi dokáže víc užít.

Ovšem některé hity z první desky asi těžko budeš moct přestat na koncertech hrát...

Já neříkám, že je přestaneme hrát, ty budeme hrát i nadále. Samozřejmě nevynechám věci, který mě baví. Některý písničky i kluky baví, protože v tom našli svoje party, a nemyslím si, že by to byla nějak strašně hloupá muzika, že by je to odpuzovalo. To by asi v tý kapele nebyli, že jo. Spíš se Maťo těší na tvůrčí činnost. On je takovej, že chce hodně něco tvořit, je to na něm znát. A i třeba Marek Svoboda - to je člověk, se kterým jsem se hodně spřátelila, a mám hodně dobrej pocit, když je vedle mě a skládáme něco novýho. Cítím se bezpečně, že se mi za něco nevysměje nebo tak.

A kdo tedy skládá nové věci? Pořád všude slyším, že vznikají nový skladby, i na DVD se o tom mluví, ale nikde jste zatím nic nehráli. (rozhovor vznikal na konci listopadu - pozn. autora)

To je pravda, že jsme nikde nic nehráli, ale já si na to chci nechat čas. Já si původně chtěla už třeba do Ostravy něco novýho připravit, nebo na Slavíka jestli tam budu zpívat. Ale říkám si, že když to vydrželo takhle dlouho, tak proč by to nevydrželo ještě chvíli. Nemám to sebevědomí něco vyfrknout a říct: tohle je nová věc, a přitom to nemít dokonalý. Nebo ne dokonalý, protože to asi nikdy nebude dokonalý, ale prostě dobře zvládnutý.

Čili jsou nějaký písničky už úplně hotový?

Nejsou úplně hotový, jsou to demáče.

Jasně, ale je hudba, text, celá struktura...

No, nějaký jo.

Kolik?

Ježíšmarjá...

To je hrozný, viď? Všichni s tím furt otravujou...

No... Nedávno jsme dodělali jednu věc, kterou jsem si brnkala doma a napsala jsem k ní i text, kterej se ještě trochu bude obměňovat. Já vím, že všichni teď budou tlačit - a kolik jich je a už o jednu víc, jo? Nechci se tím nechat rozhodit. Máme řekněme asi pět demáčů bez textů a tři písničky s textama.

Tak to není tak špatný.

Není. Ale jsou to zatím nápady, který potřebujou dotvořit.

Spočítal jsem si, že jsi musela letos odehrát minimálně takovou čtyřicítku koncertů, možná víc, když sečteme turné, festivaly, letní samostatný koncerty, Slovensko... K tomu práce na živém CD a na DVD, škola, navíc tě pořád někdo někam tahá, chce rozhovory a podobně. Není toho na tebe už moc?

Ne.

Nejsi z toho unavená?

Ne. Jak říkám - já jsem tenhle rok strašně potřebovala a snažila jsem se ho co nejvíc využít, něco se naučit, něco poznat, vidět, jak se všechny ty věci dělají. Abych poznala směry a cesty, kterýma můžu jít. Mám teď úplně jinej pohled na to, co dělám, než jsem měla na začátku toho roku.

Spíš taky někdy?

Jo, spím. (smích) Já spím celkem dost často, skoro každej den... (smích) To víš, že je to někdy unavující, že sebou plácneš a nemáš chuť nic dělat. Ale to k tomu patří a já si myslím, že tenhle rok za to stál. Že stálo za to bojovat, lítat po koncertech a festivalech a udělat si nějaký svoje zázemí.

Jasně. Já jenom, aby jsi to fyzicky zvládla, abys nepadla na ústa...

Zatím jsem na ústa nepadla a myslím, že ani nepadnu.

Teď vyhraješ Slavíka... (Aneta později Slavíka skutečně dostala - pozn. autora)

(Smích)

...a co potom?

Co potom? Já nevím, ale nechápu, jak jsi na to přišel... Ty máš nějaký tajný informace?

Ne, ale doufám, že už tu Lucku někdo sundá. Vždyť už je to trapný, ne?

Trapný netrapný - takhle to lidi prostě chtějí. Já to říkám všude a mám na to pořád stejný názor. Jestli skončím první nebo šestá, na tom mi tak nesejde. Pokud budou lidi chodit na koncerty, tak budu nejšťastnější člověk pod sluncem.

Ano, to říkáš pořád...

No to říkám pořád, ale říkám to proto, že to tak je.

Dobře. Takže co potom? Co po Slavíkovi? Máš to nějak naplánovaný?

Potom to mám naplánovaný tak, že je už teď od listopadu téměř koncertní pauza (když nepočítám Slovensko) a snažíme se co nejvíc scházet na zkouškách. To jsme vlastně museli už před Slovenskem, protože jak jsme vyměnili bubeníka, tak jsme museli znova nazkoušet všechny starý věci od začátku, což nebylo zrovna příjemný. Měli jsme taky dvě větší, dvoudenní setkání, na kterým jsme se snažili nahrát nějaký ty demáče a teď sháníme nějakou pořádnou zkušebnu, abychom se tam mohli od prosince zavrtat a být tam do tý doby, dokud nebudeme mít všechny nový věci.

Nové písničky chceš dát nejdřív na cédéčko, nebo je nejdřív vyzkoušet na koncertech?

Nejdřív bych se chtěla s klukama na nich někde sehrát. Jediný, co nás napadlo, je jet někam do zahraničí do nějakých klubů a tam třeba pro deset lidí hrát a získat nějakou novou... Co je?

Překvapuje mě to...

No mě by to hrozně bavilo, ale když se na to dívám s odstupem, tak vůbec nevím, jak to naplánovat, když vlastně netuším, kdy bude ten den D, kdy budeme mít všechny ty písničky hotový a budeme jenom vyřazovat. Takže to je těžký a zatím to nechávám být, ale líbilo by se mi to. Odjet někam do Paďous a tam po klubících hrát. To by mě bavilo. Ale ještě nevíme, jak to bude. Taky budu muset najít vhodnýho člověka, aby nám to pomohl dát dohromady. To si myslím, že je nejdůležitější, a upřímně vůbec nevím, kde hledat.

Já nevím - třeba Dušan Neuwirth?

Taky mě to napadlo, ale ještě to nemám pořádně srovnaný v hlavě.

To jsem jenom tak plácnul, že jsme před rozhovorem mluvili o Tata Bojs, nechci ti ho nějak vnucovat.

Já vím, ale musím přiznat, že mě to napadlo, jak jsem teď do Tata Bojs zapálená, já jsem sice nebyla ještě nikdy na žádném z jejich koncertů, ale od té doby, co vyšlo "Nanoalbum", tak jenom koukám, jaký hudební klenot v Čechách máme - jsou naprosto skvělý. Přemýšleli jsme nad někým ze zahraničí, protože to jsou lidi, který vědí, kde kroutit, a podpoří to, co cítí z tebe, a ne to, co cítí ze sebe. Což si myslím, že tady většina lidí dělá. Ale jinak s Dušanem bych se nebránila to zkusit, ale taky nemůžu vědět, jestli by druhá strana chtěla. Nu uvidíme.

Od SuperStar už máš za ten rok a čtvrt asi trochu odstup, tak by mě zajímalo, co říkáš na výtvory svých následovníků z druhého kola? Dneska už je jasný, že jsi ze všech účastníků (z prvního i druhého kola) nejúspěšnější v prodeji desek, zájmu o tvoje koncerty, zájmu médií o tebe atd. Vím, že se nerada vyjadřuješ o druhých, ale přesto se ptám: co si myslíš o deskách Vlasty Horvátha, Petra Bendeho...? Slyšelas' je?

Slyšela jsem Vlastu Horvátha na internetu v ukázkách na iDNES. Já tohle fakt hrozně nerada dělám. Nevím, jak se k tomu mám vyjádřit, protože vím, jaký to je, když se ke mně vyjadřovali všichni ty lidi a já jsem si akorát říkala: prosím vás, nechte mě bejt. Já mám svoje důvody, proč to tak dělám, a udělala jsem maximum. A to si myslím, že udělali všichni z nich. To, co jsem slyšela, tak mně osobně nebylo blízký, nijak extra mě to neoslovilo. Je v tom opět ta rychlost.

Ale Vlasta na to měl o dva měsíce dýl než ty.

No... (smích) Ti jsou záludný, ti novináři.

Tak jak je to: podle toho, co jsi slyšela, myslíš, že je to v pořádku, když takovou nahrávku vydá člověk s tak dobrým hlasem po třech měsících práce?

(Smích) Ach bože. Já neumím lhát, to je hrozný. (smích) Ani nechci, samozřejmě. Jak říkám: to co jsem slyšela, mi nebylo blízký a nijak extra mě to neoslovilo. Ale Vlasta má výbornej hlas. Ale já zkrátka nechci soudit druhý, každý má svůj pohled na to, co je dobrý a co je špatný. Byl na něj určitej tlak a fakt to není jednoduchý se s tím vyrovnat a vypořádat tak, aby z toho něco vylezlo. Je to taky o tom, jaký máš štěstí na lidi a podobně.

A desku Petra Bendeho jsi slyšela?

Ne, tu jsem vůbec neslyšela.

Trochu odbočíme od muziky. Ty teď můžeš srovnávat spolupráci s Novou a spolupráci s Českou televizí - nejen na DVD, ale i na Světlušce.

(Smích)

Co zajímavého k tomu můžeš říct?

No to by bylo na dlouho... Co se týče spolupráce s ČT, neprobíhala moc dobře, jelikož si nás tam přehazovali jak horkej brambor a vyřešit jednu věc nebylo vůbec jednoduchý. Strávili jsme s tím tři měsíce, stálo nás to strašný úsilí, abychom dostali Světlušku na ČT1, aby to vidělo co nejvíc lidí a mělo to nějakej dopad. Prosadit něco na ČT není vůbec jednoduchý, protože to tam musí jít přes několik lidí – je to hrozně velkej kolos a já jsem pochopila, že čím víc lidí, tím je to horší, ale nakonec se to povedlo. Jen přiznávám, že na tu spolupráci opravdu nerada vzpomínám.

To jsem rád, že jsi přenos ze Světlušky zmínila, protože to je hodně diskutovaná věc.

Já vím. Chápu, že živej koncert je něco jinýho, než když na to koukáš v televizi, kde třeba vylezou různý falešnosti, ale tady o falešnosti ani tolik nejde. Jde spíš to tu celkovou atmosféru koncertu. Odcházela jsem nadšená a pak jsem si to poslechla a bylo to hrozný. Když srovnám přímý přenos na Nově a na ČT, tak koukám. Nova to měla v celku daleko líp vychytaný. To, jak Světluška byla přesyčená, jsem nemohla vydýchat. Mám sice předkus, ale tohle bylo opravdu mega a určitě ne z mých úst. Ale nedávám jim to za vinu. Sama nevím, kde se stala chyba.

Ty jsi měla možnost psát pro musicserver.cz, což jsme se později domluvili, že zatím necháme spát. A pak ses najednou objevila na aktualne.cz...

Tam šlo čistě o podporu jejich projektu. Slibovali, že to budou aktuální informace ze všech oblastí, a hlavně že to nebude bulvár. Zatím účelem jsem tam šla. Že bych pro ně něco pravidelně psala, to se nedá takhle říct...

Máš tam zatím jeden článek.

No ale počítám, že to bude maximálně zhruba jednou za uherskej rok. Fakt jsem jim řekla na rovinu, že po mně nemůžou chtít, abych se zabývala nějakýma článkama, který bych psala doma. Nevím, kdy bych to měla dělat, protože nestíhám ani slohovky do školy, natož psát někam nějaký svý rozumy. To už vůbec ne.

Takže musicserver.cz nemá ani po tvé maturitě šanci?

Třeba jo. Ale já si myslím, že tohleto není moje práce. Já se třeba ráda vyjádřím k nějakýmu tématu, který mě hodně zaujme, jako bylo to cédéčko od Alanisky. To mě těší něco takovýho dělat, ale opravdu jenom jednou za čas. Ale jinak necítím, že bych byla ve svý kůži, když mám něco takovýho psát. To spíš že Alaniska je moje modla a hrozně ráda jí něco pochválím, teda když k tomu mám důvod. Ale neber to nějak špatně, opravdu nikde neslibuju, že budu něco psát.

Nic špatně neberu, jenom jsem se zeptal. Slyšel jsem, že Honza Dědek by měl zájem psát o tobě knížku, ale ty prý zájem tak úplně nemáš?

No nemám... Já budu ráda, když jednou budu mít možnost si něco takovýho o sobě přečíst (smích), vidět věci zpětně a mít je někde zaznamenaný, ale myslím si, že na to ještě není vhodná doba.

A na závěr se musím optat: co nový vzhled? Jak k tomu přišlo? A hlavně, jak jsi to vyrobila? (Aneta má vzadu vlasy dlouhé pod ramena - pozn. autora).

No to mi narostlo. Za dnešní dopoledne. (smích) Já jsem dneska ráno šla k Helence, ke kadeřnici, a ona mi zalévala tak dlouho hlavu, dokud mi ty vlasy nenarostly. (smích) Ne, ba ne, přišla jsem a viděla jsem na stole nějaký vlasy a zeptala jsem se Helenky: "To mi dáš na hlavu?" a ona odpověděla nekompromisně: "Ano!" (smích) A bylo to. Ulítlý fotbalistický účes to nazvala Helenka.

Moc děkuju za rozhovor.