Pražským klubem Rock Café se rozléhá zběsilé bubnování. Zkouší se nazvučení, technici pobíhají po sále. Do koncertu chybí tři hodiny. V suterénu sedí v prázdné hale za stolem extravagantní chlapík. Má červenou, rozvrkočenou kštici, na sobě otřepanou bundu, černé kalhoty, spoustu stříbra. Já ho pozdravím finsky "Moi", on opáčí česky "Ahoj" a usměje se. V Praze je jako doma. Ten den má za sebou už několik rozhovorů, únava mu čpí z očí. Co se dá dělat. "Byl to náročný den, ale nějak to zvládnu. Musím," omlouvá se. Jen tak mimochodem - je to frontman finských Waltari Kärtsy Hatakka, kterým nedávno vyšla deska "Blood Sample", s níž přijeli na konci listopadu do Česka.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že nejste "žádný zasraný umělci" a že hudba by měla být především zábavná, nikoli vážná. Mnoho muzikantů si ale myslí pravý opak.

To nepochybně. Jenže můžeš zpívat o politice a stejně nebýt příliš vážný. Tohle je ostatně to nejpolitičtější prohlášení, jaké můžeš říct. Vždyť celý život bys neměl brát tolik vážně. Lidé obecně berou život příliš vážně a to samé se děje v rockové hudbě. My se jen snažíme toto poselství šířit naší muzikou.

Když se podívám na obal vaší poslední desky "Blood Sample", působí poměrně depresivně. Údajně to má být symbolická krajina Evropy. Chcete tím říct, že starý kontinent je v krizi?

Svým způsobem v krizi je. Zdá se, že lidé nejsou schopni se rozhodnout, zda chtějí být dohromady, anebo zvlášť. Bojují tu národní zájmy s touhou po pospolitosti.

Finové jsou vůči Evropské unii obvykle velmi optimističtí...

Ale ano, já si myslím, že to je dobrá věc. Nevidím jediný důvod, proč nebýt dohromady, protože historicky i geograficky k sobě prostě patříme. Jiná věc je, že čím víc lidí dáš dohromady, tím víc kompromisů potom musíš dělat. To je stejné pro jakékoli politické společenství. A vlastně nejenom politické. Žijeme na jedné planetě a problémům musíme čelit společně, nemůže se před nimi skrývat.

Takže se neobáváš, že by Evropská unie a potažmo globalizace mohly vést k zániku některých tradičních kulturních prvků? Že by to všechno zalila univerzální, celoevropská šeď?

To byly první pochybnosti, které jsem měl, když se Finsko stalo členem EU. Jenže postupem času jsem si uvědomil, že to je úplně naopak, že ten efekt je jiný. Finská kultura od té doby roste a objevuje sama sebe. Pokud máš dostatečně silnou kulturu a získáš nějaké impulzy ze zahraničí, jedině ti to prospěje. Ty za tu svou musíš bojovat, musíš jí pomáhat. Když Waltari poprvé vyjeli hrát do ciziny, bylo to v roce 1991 do Německa, tehdy jsme Finsko nesnášeli. Jenomže čím víc jsme cestovali, tím raději jsme se vraceli do Helsinek. Uvědomovali jsme si ty dobré věci, které tam jsou a které nevidíš, když tam žiješ.

Finsko na počátku devadesátých let a Finsko dnes jsou v podstatě dvě rozdílné země. Kompletně se změnila ekonomická struktura a z nepříliš pružné západoevropské země se stal premiant. Změnila se hodně i hudba za těch patnáct let?

Určitě. Hodně tomu ale právě pomohla EU, protože cestování a různé výměny jsou mnohem jednodušší než dřív. Není náhodou, že až v posledních letech začaly do světa pronikat finské skupiny. A to je poprvé v naší historii, že máme slavné kapely. Tyhle pozitivní vibrace zaznamenáš všude, ekonomikou počínaje a kulturou konče.

"Blood Sample" otevírá skladba "Helsinki". Co na finské metropoli obdivuješ nejvíc? Pro mě to je například ohromně příjemné, poklidné a uvolněné město, kde není tolik stresu jako v Praze.

Je to můj domov, narodil jsem se tam, takže veškerá moje historie se nachází v Helsinkách. Je proto velice těžké určit nějaký konkrétní bod, který bych měl nejraději. Od Helsinek nemůžu žádat víc, patřím tam, je to zkrátka můj domov. Není tam tolik násilí, nekrade se tam moc. Mám je rád. Proto jsme jim věnovali píseň.

Na desce je vůbec zmíněno hodně měst - Helsinki, New York, Řím...

"Blood Sample" je svého druhu koncepční album. Především o Evropě. Napadlo mě to už na evropském turné k "Rare Species", že bych chtěl něco takového udělat. Mám jich hodně rád, tak proto. Pokusil jsem se ne vyprávět příběhy, ale spíš popsat prostředí, ve kterém se pohybujeme.

A pamatuješ si na váš první koncert v Česku?

To bylo v roce 1993 a je to jedna z nejhorších vzpomínek, které mám. (smích) Hráli jsme v klubu U Zoufalců, kam ale přišlo příliš mnoho lidí, takže jsme nakonec nemohli zahrát víc jak dvacet minut. Nedalo se tam dýchat, byla tam úplně vlhko, jak bylo plno.

Řada zahraničních skupin s oblibou vzpomíná na Prahu krátce po revoluci, protože lidé tady byli hladoví po jakékoli západní hudbě a nadšeně chodili na koncerty. Také jste to tak cítili?

Jednoznačně. Bylo to, jako by se vrátil čas a byla šedesátá léta. Bylo to neuvěřitelné. Byly to divoké časy a Praha se stala jedním z nejlepších měst v Evropě. Měl jsem tady dokonce dvě přítelkyně, za kterými jsem hodně cestoval.

Cítíte se jako průkopníci finské populární hudby ve světě? Byli jste to v podstatě vy, kdo otevřel cestu do světa HIM, The Rasmus, Apocalyptice či Nightwish.

Jo, tak se to asi dát říct. Byli jsme v podstatě ti, kteří šli s finskou pochodní do Evropy. Když jsme začínali a dělali první rozhovory v zahraničí, otázky byly samé klišé, nikdo o Finsku nic nevěděl. Jsem si jistý, že dnes už se na to nikdo neptá. (smích)

Vy jste průkopníky ale nejen v národnostním slova smyslu, ale i v žánrovém. Už na počátku 90. let jste křížili rock s dance music a hip hopem, dávali jste dohromady různé odnože metalu s punkem. Zkrátka vše, co později vyvrcholilo crossoverem, či tzv. nu-metalem. Nelitoval jsi někdy toho, že podobně jako u Faith No More za vás nakonec smetanu slíznul někdo jiný?

My jsme nikdy nestáli o nějaký masový úspěch. Určitě bych nechtěl skončit jako Linkin Park. Nám šlo vždy v první řadě o hudbu, ne o popularitu. A za tím si stojíme dodnes. Snažili jsme se o tu umělečtější polohu. Takže odpověď je ne, nelituji toho. Navíc my jsme pomohli na počátku 90. let finským kapelám, teď možná přišel čas, aby nám to oplatily.

Na to jsem se chtěl právě zeptat, jestli jste nezvažovali udělat něco společně?

Z nějakého podivného důvodu není zrovna běžné, aby finské kapely dělaly společná turné. Nevím proč. Já jsem se vždycky snažil navrhnout, abychom hráli společně, ale prostě to nikdy nevyšlo. Možná to je kvůli tomu, že jsme každý u jiného vydavatelství. Těžko říct. Přitom kdyby vyjela na turné grupa pěti finských kapel, mohlo by to být hodně zajímavé.

Po vydání "Rare Species" jsi řekl, že pracovat na něm byla legrace, že jste chtěli udělat přímočaré, rock'n'rollové album. Jak se od toho lišily práce na "Blood Sample", které je dost jiné?

Souhlasím, že "Blood Sample" je ambicióznější deska. "Rare Species" jsme vydali po určité přestávce, takže jsme si chtěli užít nahrávání a skládání, chtěli jsme se vyblbnout. Občas je dobré udělat něco bez velkých uměleckých ambicí. Ale čím víc muziky skládáš, tím větší máš hlad. A proto jsme pojali "Blood Sample" zase jinak.

Díky za rozhovor.

Autor je redaktorem Týdne.