Do Česka přijíždí hodně legendárních kapel i zpěváků, kteří koncertují i po šedesátce. Pak jdu na koncert s velkým očekáváním a odcházím většinou více méně s rozpačitými dojmy. U Boba Dylana jsem se ničeho neobával, ani jsem neodešel zklamaný. Zahrál přesně tak, jak jsem si to představoval. Nepotrpí si na okázalá gesta nebo na světelnou show a stále má publiku co sdělit. Doby, kdy koncertoval sám s kytarou, už má dávno za sebou, ale to rozhodně neznamená, že už nemá co říct. I na sklonku 20. století vydal vynikající alba "Time Out Of Mind" a "Love And Theft" a právě v těchto dnech mu vychází dvojalbum "No Direction Home: The Soundtrack - The Bootleg Series Vol. 7", jež je soundtrackem k novému filmu režiséra Martina Scorseseho, který pojednává právě o Dylanovi.

Pódium bylo, jak je Dylanovým zvykem, pojato komorně, se staženou červenou oponou, která se během koncertu roztáhla a na pozadí se objevily hvězdy. Těsně před osmou hodinou, kdy měl koncert začít, se prostory Sazka Arény začaly plnit staršími páry, trampy i mladými lidmi. Ještě ani nebyla všechna místa zaplněna, když chvíli po osmé světla potemněla a na pódium vešel za pompézního uváděcího proslovu sám mistr s celou kapelou. Pak se sál rozjasnil a kapela spustila úvodní píseň.

Bob Dylan, jako už po několikáté v Praze, stál při všech písních pouze za piánem, občas zafoukal na harmoniku a kytary se ani nedotkl. Jako doprovodnou kapelu si pán v obleku a klobouku černé barvy s sebou přivezl partičku postarších pánů v šedých oblecích. Nesází tedy jako většina starších muzikantů na mladou krev v kapele. Jakoby dává zapomenout na starší a folkovější léta, ukazuje, že jeho písně snesou i bluesovější kabát, který tak nějak kovbojsky vyhlížejícím instrumentalistům jeho bandu sedí. Dva kytaristy, Stu Kimballa a Dennyho Freemana, doplnil basák Tony Garnier, bubeník George Recile, jenž střídal basovou kytaru s klasickou basou, a Donnie Herron hrající na housle, banjo, steel kytaru a elektrickou mandolínu.

Na osmdesátá léta dal Bob zapomenout a stěžejními body koncertu se staly skladby z let šedesátých let a z posledních tří alb. Výběr písní bývá koncert od koncertu odlišný, a je tak trochu improvizací. Koncert začal rokenrolovou vypalovačkou "Maggie's Farm", která měla odlišný sound už na albu "Bringing It All Back Home". Výtečně vyzněla hitová "Lay Lady Lay" z alba "Nashville Skyline". Došlo i na klasickou bluesovku "Highway 61 Revisited" ze stejnojmenného alba. Po chvíli se rozhrnula opona za muzikanty a na pozadí se objevila hvězdná obloha. Do nastolené atmosféry zapadla komorně zahraná "Visions Of Johanna", která ovšem nebyla, jako většina písní, v pozměněných aranžích k poznání.

Po novější "Summer Days" se celá sestava odebrala do zákulisí, aby se vzápětí nechala diváky vyzvat k přídavku. Když se vrátili se na pódium, Bob poprvé promluvil k publiku, to když představoval členy svého bandu. Potom cosi pošeptal členům kapely a spustili "Don't Think Twice, It's All Right" z dřevního alba "The Freewheelin' Bob Dylan". Závěrečnou skladbou se pak stala "All Along The Watchtower", jež u nás zdomácněla i v podání Jimiho Hendrixe. Bob se, s dvěma foukacími harmonikami v rukách, uklonil publiku a čtvrtá pražská zastávka jednoho z nejvlivnějších hudebníků historie skončila. A opět to stálo za to.

Setlist koncertu:

Maggie's Farm
Tell Me That It Isn't True
I'll Be Your Baby Tonight
Lay Lady Lay
It's Alright, Ma (I'm Only Bleeding)
I Don't Believe You (She Acts Like We Never Have Met)
Man In The Long Black Coat
Highway 61 Revisited
Moonlight
Stuck Inside Of Mobile With The Memphis Blues Again
Visions Of Johanna (acoustic)
Watching The River Flow
Simple Twist Of Fate
Summer Days

Don't Think Twice, It's All Right
All Along The Watchtower

Fotografie jsou pouze ilustrační, protože fotografování během koncertu bylo bohužel zakázáno.

Bob Dylan, Sazka Aréna, Praha, 7.11.2005