M83. Mají v sobě něco z Le Tigre, chvílemi vám připomínají Moimir Papalescu And The Nihilists, ale chybí jim ten industriálně "špinavý" nádech a kytary, samozřejmě. Možná byste si je při prvním setkání otypovali na berlínské hvězdičky, jenže pak vám dojde, že na to jsou moc popoví a vystupují v celostátní televizi. Každopádně na pódiu teď nestojí tygrované promo na feminismus ani němečtí intelektuálové s roláky proklatě vysoko, nýbrž Charlotte a David z Belgie, kteří hrají v tempu rychlejším než smrt. V úvodní skladbě můžete zachytit stále se opakující mantru "Soldout", čímž také zároveň zjistíte jméno projektu, a vaší pozornosti se nevyhne ani projekce promítaná v pozadí.

Samozřejmě, ta se nese ve stejném duchu jako celé tohle duo, tedy je agresivní, rychlá, zábavná a bilancuje na hranici nevkusu (perlička: pokud byste se rozhodli sledovat slovní zásobu použitou v textech, pak věřte, že se zde setkáte s kompletním trendy slovníkem "I kill you" počínaje přes "Can stop me", "Kill your enemy", "I hate you" a "I don't want to have sex with you" konče). Právě tento pohyb nad propastí kýče vás nepokrytě baví, i když s postupem času se kvalita nevybrušuje, ba naopak, skladby se stávají schématickými a zaujetí upadá. Bohužel právě díky absenci nových zvratů a nápadů v průběhu koncertu se u mě Soldout zapsali mezi kapely spadající spíše do průměru, nežli ty, které zaručují výjimečný zážitek. Přesto se však dá mluvit o kompetentní předkapele, všichni přece čekáme na M83. A jejich příchod se pomalu, ale jistě blížil, takže člověk v natěšeném očekávání ledacos prominul.

Pokud jste absolvovali letošní vystoupení Jaga Jazzist (také pořádané v Paláci Akropolis na Žižkově), pak budete nyní vědět, o čem mluvím. Atmosféra v sále a čekání na M83 se dá totiž přesně přirovnat k sobotnímu večeru. Nebylo sice vyprodáno jako v květnu na Jaga, zato ale jásot při příchodu Francouze Anthonyho Gonzalese na pódium nabyl netušených rozměrů. Jelikož se rozhodl již jen svůj (druhá půlka tohoto kdysi dua - Nicolas Fromageau, odešla minulý rok) projekt M83 uvést v koncertní čtyřčlenné sestavě, čekala na nás spíš než elektronická seance pro několik vyvolených naprosto neuvěřitelná živá symfonie, kde vedle kytar měly své pevné (a dost hlasité) místo i bicí.

Po první skladbě "Moonchild", která také otvírá třetí a zatím poslední album M83 "Before The Dawn Heals Us" vydané tento rok, se v nadšení sál nechal unášet euforií a při pohledu na Anthonyho stojícího čelem do sálu a slastně si olizujícího rty, nebylo již slov třeba. Při dalších skladbách se razance, se kterou kapela hrála na své nástroje, jen zvyšovala. První písní, kde se jste mohli slyšet i živý vokál, se stala "Run Into The Flowers", hit z předešlé desky "Dead Cities, Red Seas & Lost Ghosts", a lidé dole pod pódiem znovu projevili svůj (hlasitý) souhlas. Poté, co se Jana Kománková nedávno vyjádřila v kulturní příloze časopisu Reflex o M83 jako o nudných, se její tvrzení samo vyvrátilo. M83 rozhodně nudní nebyli, byli úžasní. A to přesně do úderu popelkovské desáté, jak už tomu bývá v Akropoli zvykem.

Playlist: Moonchild, *, Unrecorded, America, Run Into Flowers, Night, 0078h, Gone, Car Chase Terror, She Stands Up, Don't Save Us From The Flames, Teen Angst, Jason, A Guitar And A Heart, Safe, Lower Your Eyelids To Die With The Sun

M83, Soldout, Palác Akropolis, Praha, 17.9.2005