Najednou je mi zase čtrnáct a postý musim se starcema k moři. Jó, je to fajn, ale chtěl bych už jet sám. Prej to ještě nejde. Napětí a bezvýchodnost situace v autě maj' na svědomí bolest hlavy a kyselou pachuť mrzoutství v puse. Prosazuju si aspoň hudební režii a zkouším poslední dvojcédo Ryana Adamse "Cold Roses". Moc toho nečekám, jen ho chci prubnout. Prej, že americana, a prej, že je hodně talentovanej. Navíc humbuk kolem posledních dvou alb mi přišel skoro až podezřelej. Hmmm, starter "Magnolia Mountain" nezní zle. Parádně sedí k červánkům na obzoru a najednou je líp. No fuj! Takhle mu to sežrat. Se ještě uvidí.

Co si budem namlouvat, jsou to trošku cajdáky. Ale vkusný. Aspoň nebude matka protestovat. Ostatně, co mi je potom. Ještě že pátej track už začíná trochu svižnějš, jinak bych byl tam, kde před tim. Jak že se to jmenuje? "Beautiful Sorta". Dost dobrý. Skoro jak Wilco, ale nemůžu si pomoct, ten Ryan nějak moc šustí bankovkama. Pojďme dál. "Now That You're Gone" je hodně na hraně. Dost přeslazený alt-country, ale s notnou dávkou uvěřitelnosti. Ta Ryana zachraňuje. Dokážu si ji představit na kompilačce pro zlomený srdce vedle Tindersticks nebo Walkabouts. Na chvíli jsem si nípnul. Probouzim se s "Mocking Bird", která v sobě natuty skrejvá hodně silnou pecku. Už na poprvý je jasný, že to tam je. Docela příjemně překvapuje tenhlecten Ryan. Když poprosim o zesílení, nikdo neprotestuje. Teď je teprve zřejmý, jak má vypiplanej zvuk. Na můj vkus v tomhle žánru možná až moc. Mno, první disk je fajn, ale evidentně bude chtít k řádnýmu ocenění protočit vícekrát.

Až při druhý placce mi to dochází naplno: Ryan je až po uši zařízlej v sixtees. "Easy Plateau" moh' natočit v roce třiašedesát a nikdo by se moc nedivil (kdyby už byl ovšem tenkrát na světě). V "Let It Ride" si bere z country přesně to, co nemusim. Neubránim se vizi prsatý, otřásněný blondýny v klobouku, pohybující se do rytmu jak v nějakým "playboy late night" pořadu. No co, "Rosebud" zase překvapivě asociuje Willa Oldhama a to už není tak zlý. Možná, že by se Will nad takovým srovnáním oklepal, ale zkusme na moment potlačit některý ty snobský předsudky. Titulní pecka obsahuje v nahuštěný podobě všechno, co se na desce odehrává. Do poklidnýho rytmu bicích pěje Ryan naněžnělým hlasem a někdy je víc, někdy míň podkreslenej elektrikou.

Máma už na zadnim sedadle vytuhla. Cejtim, že mě to za chvíli čeká taky, ale ještě se vzpírám, chci to doposlechnout. "If I Am A Stranger" zase zavání tou skotačivou americkou slizkostí, kterou jsem nikdy nepochopil. Elegantně ji uměli podat snad jen Sixteen Horsepower. Přepínám raději na další track. To jsou Stouni, nebo Dylan? Ani jedno, ani druhý. Ten hlas je zkrátka úplně jinde. Je nějak bezkonfliktní. Jinak hudebně je to taky docela provářka. A to je asi největší zádrhel, neb vlažnost Ryanova podání může jednoho lehce znudit. Jsem ale přesvědčenej, že má co říct. Jen je to místy trošičku unylý. Hlava už ale nebolí. Byl to totiž nakonec vcelku příjemnej poslech. Nicméně příště raději sáhnu po Wilco, který jsou stejně v mnoha ohledech pro Ryanovy Kardinály ještě daleko za obzorem. A co takhle je tam šoupnout hned teď? Jen ta rodinná pohodička asi zas rychle zmizí. Kdo o ní ale ve čtrnácti stojí, že jo?