Pat Metheny je pravděpodobně s Dianou Krall momentálně největší hvězdou jazzu. Desky obou z nich si nekupují jen skalní fanoušci tohoto žánru, ale i ti příležitostní. Dianu Krall Praha přivítala jako velkou hvězdu před půl rokem a nyní se mohla těšit z fantastického koncertu Pat Metheny Group. Kdo nezavítal, přišel o hodně. Už třeba jen proto, že na jazzový koncert byla scéna velice dobře nasvícena, ale samozřejmě ty hlavní důvody popíšu vzápětí.

Hned zpočátku musím napsat, že ač Lucerna nemá příliš dobrou akustiku, zvukařům se podařilo nazvučit tento dnes již legendární prostor opravdu skvěle. K dosažení toho bylo dokonce nutno vypnout hučící klimatizaci, což si vymínil Methenyho management ještě těsně před zahájením koncertu, na který se přišli podívat i členové Monkey Bussines. Velký sál byl naštěstí uzpůsoben k sezení, díky čemuž smrt z udušení nehrozila. Trojitý gong, který jsem zažil pouze na koncertě Norah Jones ve Vídni, odstartoval jazzovou smršť, na níž jen tak nezapomenu.

Intro, které otevírá desku "The Way Up", tentokráte uvedlo i celý koncert a nutno říct, že Metheny napínal fanoušky poměrně dlouho, než se objevil sám se španělkou na pódiu, kde začal hrát do motivu "The Way Up" zcela jinou melodii. Překvapením bylo, když se o chvíli později zpoza hlediště objevil zbytek PMG a uličkou mezi diváky muzikanti došli až na pódium, kde konečně spustili první větu jazzové symfonie "The Way Up". Pravda, kdo novou desku neznal, byl trošku v nevýhodě, protože ji odehráli úplně celou od začátku do konce. Stejně jako na desce nás Metheny i naživo provázel po všemožných jazzových a leckdy i po nejazzových stylech, přičemž byly chvíle, kdy hrál takovým způsobem, že jsem měl pocit, že je Methenyho duše zcela v jiném světě, v jiné dimenzi. Za chvíli na to jakoby se naopak probudil a předvedl velice dynamické, strhující sólo. V tomto ostatně nebyl sám. Bubeníka Antonia Sancheze jsem při jeho eskapádách trošku podezříval, že má snad tři ruce. Sice neměl takový atomový úder jako Kirk Cavington, ale o to lepší měl Sanchez techniku.

Více jak hodinu nás PMG provázeli po "The Way Up", přičemž nekopírovali slepě desku, ba právě naopak vymýšleli nové variace a spousty fragmentů dostaly zcela nový kabát. Překvapivé bylo, že podobně jako Metheny i ostatní muzikanti střídali různé nástroje. Například trumpetista Cuong Vu se ukázal také s kytarou nebo s perkusí a podobně jako Erik Truffaz i on občas využil kouzelných škatulek a samploval sám sebe. Chybou by bylo opomenout jeho vokální příspěvek. Když PMG odehráli celou "The Way Up" strhla se doslova bouře následovaná takovou poloviční Standing Ovation. Když konečně potlesk utichl, mohla začít zcela odlišná, svým způsobem intimnější, část koncertu. Do této doby většina stojících diváků postávala těsně u ochozu nebo v zadní částech sálu, ale Pat je vybídl, aby se přesunuli klidně pod pódium, odkud je na začátku koncertu vyhnala ochranka.

Poté, co si fanoušci posedali na zem před první řadu, spustil Metheny progresivní duet s Sanchezem. Od této doby se sestava na pódiu měnila společně s různými styly. Diváci tak mohli slyšet klasické věci z dob Pat Metheny Trio a desky "American Garage" nebo například skladbu "James" z desky "Offramp". Těžko slovy popsat pocity, když si Metheny donesl svoji 42strunnou kytaru Pikasso a spustil společně s Vuem výbornou "Are You Going With Me?". Z jeho mistrovství zvládnout takto excelentním způsobem všech dvaačtyřicet strun mi prostě poklesla čelist. Tento nástrojový skvost Metheny poté vyměnil za "obyčejnou" elektrickou kytaru a spustil už společně s celou skupinou další skladbu, ve které prakticky celá PMG hrála v poklidu základní téma, zatímco samotný Metheny se svíjel v téměř psychedelickém vysokém sólu.

Jeden z mnoha vrcholů večera, a nejspíše ten nejzářivější, přišel s následující "Last Train Home" z legendární desky "Still Life (Talking)", která je zkrátka geniální a jistě ne neprávem ji možno považovat za největší Methenyho hit. Po ní už následovalo skutečné standing ovation, při kterém prostě stála celá Lucerna. Uklidnění, které přinesla "Last Train Home", dokonale rozvířila "The Roots Of Coincidence", u níž jsme s kolegou pouze poznamenali: "A pak že jazzmani nesvedou výborný metal." V ní si dokonce i pianista Lyle Mays zahrál na kytaru, a tak pouze bubeník Antonio Snachez zůstal jediným, kdo na tento nástroj nehrál. S další skladbou jsme prodělali další mílový přeskok, když se po metalové kytaře dostala ke slovu téměř klasická kytara v baladě "Always And Forever", se kterou Methenymu vypomohl Gregoire Maret na foukací harmoniku. I pro jeho umění zvládnout tento pro dnešní hudbu netypický nástroj těžko nacházím slova.

Jakožto obdivovatel jazzového piana jsem měl obzvlášť velkou radost z následující skladby, která byla jedním velkým vystoupením klavíristy Lyla Mayse, který se v tu chvíli vydal na nádhernou pouť ve stopách Keitha Jarreta. Poté už následovalo grandiozní finále v podobě neuvěřitelně organické "Minuany (Six Eight)", v níž se všichni muzikanti naposledy ukázali v sólech, pro které už nelze nalézt vhodné superlativy. Podivuhodná hra čtyřruč Vua společně s Maretem na xylofon byla již "pouze" takovou třešničkou na dortu. Po skončení tohoto kousku bylo jasné, že rozvášněný dav tleskající ve stoje Pat Metheny Group zkrátka bez přídavku neodejde. Tak se i stalo a Pat Metheny s úsměvem ještě přidal jeden kousek, aby tak završil téměř tříhodinový koncert nabitý energií a jazzovou extází.

Abych se přiznal, toto byl můj první koncert Pata Methenyho a troufám si říct, že to byl jeden z nejlepších koncertů, které jsem zažil. Podle reakcí již otřelých fanoušků Methenyho mohu usoudit, že ani oni ho v takovéto formě zatím neviděli. Koncert v pražské Lucerně byl zkrátka a dobře fantastickým zážitkem, který nebylo radno prošvihnout. Pat Metheny několikrát slíbil, že určitě znovu přijede, na což se já už nyní těším.

Pat Metheny Group, Velký sál Lucerny, Praha, 23.5.2005