Když jsem před měsícem psal recenzi na výběrové album finských Värttinä, zmínil jsem se o tom, že podle svědků jsou prý "Vřetena" jednoznačně nejlepší naživo. Čtrnáctého května jsem jim (tedy těm svědkům) musel (rád) dát za pravdu. A se mnou k prasknutí našlapaný Palác Akropolis. Värttinä je souborem, jehož jméno zná snad každý fanoušek world music. Děvčata a chlapci z Karélie dokázali elektrizujícím způsobem spojit tradiční hudbu svého kraje s moderními postupy rockové a taneční hudby, soustředěnou prací se vyšvihli do pozice mezinárodně uznávaných hvězd. Proto mne velmi překvapilo, když ještě pár minut před sedmou hodinou postávalo ve vstupní hale Akropole jen několik desítek lidí. Hokej, Češi bojují o postup do finále, napadlo mne. Chvilku jsem se zadumaně mračil a přemýšlel o prioritách, národní hrdosti a obřích obrazovkách, ale naštěstí se začalo pouštět do sálu a já si našel teplé, klidné místo na balkóně. Dokonalá pozorovatelna. Teď už jen chvilku počkat.

Tedy chvilku. Čtyřicet minut po plánovaném začátku koncertu se na pódiu sporadicky objevovali jen technici roznášející lahve z vodou a playlisty, sál pode mnou se pomalu, ale vytrvale plnil. Až téměř po třičtvrtěhodině se pomalu setmělo. Akropole se nadechla. Vystoupení zahájili bubeník Jaakko Lukkarinen a kontrabasista Hannu Rantanen krátkou instrumentální předehrou, během které na pódium dorazili ostatní čtyři mužští členové kapely. Ti se pozvolna přidávali, obecenstvo je vítalo potleskem, který se změnil v nadšený jásot, když se konečně dostavily hlavní hvězdy hlavních hvězd večera. Madam Mari Kaasinen v červených šatech a její dvě sličné sekundantky Susan Aho a Johanna Virtanen v modrém a zeleném. Přestože instrumentální dovednosti pánů muzikantů jsou neoddiskutovatelné (což ostatně během večera několikrát předvedli), tyto tři dámy jsou tím, co si z nahrávek i vystoupení každý pamatuje. Jejich pečlivě vystavěné trojhlasy, kulometná staccata finského textu a uvolněné taneční kreace. Jejich úsměvy, komunikaci s publikem. Jejich nevyčerpatelnou energii. Tyto tři dámy opravdu nelze přehlédnout ani přeslechnout.

Po trojici svižnějších skladeb kapela lehce zvolnila v písni "Emoton", ovšem o nějakém padání řemenu či uvolnění napětí v sále se opravdu nedalo mluvit. Naopak, toto zklidnění jen připravilo půdu pro odchod instrumentalistů a dámy krátce představily novou píseň. "Aitara" je věc, o které jsem se z textů v bookletu již zmiňovaného výběru "Snow Angel" dozvěděl, že pojednává o praní prádla. Na to také zpěvačky upozornily v krátkém anglickém prologu a poté zvesela vyzvaly přítomné v sále, zda by jim poskytli část svého šatníku. Z publika okamžitě vylétlo několik triček, svetrů a cosi, co jsem z balkónu nedokázal přesně identifikovat, ale co až podezřele připomínalo volné pánské trenýrky. Jak si je v našlapaném kotli pod pódiem někdo dokázal sundat, to opravdu nechápu. V jedné ruce mikrofon a v druhé kus oděvu pak děvčata zazpívala "Aitaru" jen vokálně, přičemž s prádlem předváděla všechny úkony, o kterých se v textu zpívá. Bylo by to bývalo snad i legrační, kdyby ty vokály nebyly tak dokonalé, kdyby ta píseň a capella nešlapala tak skvěle. Takhle bylo jen znát, jak jsou zpěvačky uvolněné, jak se baví, jak jsou při zachování naprosté profesionality v klidu a nad věcí. Obecenstvo je ocenilo obrovským aplausem, který po návratu pánů a nástupu další skladby přerostl v hutný rytmický potlesk. Přibližně v těchto místech se publikum definitivně rozehřálo a slečny si mohly dělat s nabitým sálem, co chtěly.

Při magické "Äijö" se chovaly jako tři čarodějky, jejichž pohyb připomínal rituální šamanské tance a z hrdel vyluzovaly zvuky, které spíš připomínaly syčení navztekané zmije než lidský hlas. Atmosféra se měnila, před chvílí ještě veselá a lehkovážná, teď ale vydatně mrazilo za krkem a od dění dole jsem nemohl odtrhnout oči. Ovšem skladba skončila a tentokrát na pódiu osaměl bubeník a po nápaditém sólovém výstupu se k němu připojili ostatní mužští členové. Společně odpálili instrumentálku, v níž se sever spářil s jihem, tedy tradiční finská melodika s jazzovou mezihrou. Když Jeanne Lappalainen rozehrál sopránsaxofon, nemohl jsem se ubránit vzpomínce na některé Stingovy exkurzy do etnických vod. Pro velký úspěch si pánové přidali ještě jednu bez zpěvů, Mari Kaasinen a její svita však na sebe nenechaly dlouho čekat, koncert gradoval, gradoval, Akropole tančila, tleskala, a už tu byla představovačka a chvilku po ní konec. V nejlepším, jak už to bývá. Pražské publikum (na které v rozhovorech nedá kapela dopustit) si své miláčky ještě jednou vytáhlo na pódium, společně si s Värttinou zazpívalo poslední píseň, ale pak už byl opravdu čas skončit. Mari Kaasinen se omluvila, že kapelu čeká ještě živé vystoupení v "Noci s Andělem", pozvala tedy všechny, ať s nimi zůstanou alespoň u televizních obrazovek. Rád jsem její nabídku přijal.

Värttinä předvedla v sobotu 14. května v Paláci Akropolis skvělé, energií a radostí nabité vystoupení, na kterém potvrdila svou pověst vynikajícího koncertního seskupení. Což se dalo koneckonců čekat. Ale je opravdu rozdíl se takové akce zúčastnit nebo o ní jen slyšet, či číst. Už dnes vím, co si vyberu příště.

Värttinä, Palác Akropolis, Praha, 14.5.2005