Na úvod přijměte, čtenáři, omluvu za nepříliš kvalitní snímky, leč fotograf si krátce před odjezdem zlomil ruku a redaktor se jeho role musel chtě nechtě zhostit s vlastním vybavením a s notnou dávkou improvizace.

Dvě rakouská dunajská města Krems a Korneuburg hostila přes tři týdny trvající festival experimentální hudby Donaufestival. Během devíti koncertních večerů se na něm představily nejvýraznější postavy současného experimentálního rocku, hip hopu i taneční hudby. Takhle nabitý line-up soustředěný do několika dnů obvykle bývá jen na nejprestižnějších festivalech typu Sonar, proto byl Donaufest opravdovou lahůdkou pro fanoušky okrajových podob zmíněných žánrů. To vše navíc jen asi 70 kilometrů od českých (ehm, tedy moravských, ale také slovenských) hranic. První dva víkendy se hrálo ve veletržní hale v Kremsu. Nejprve nadžánrová směska, ve které byly ke slyšení současné kytarové experimenty (Liars, Sleater-Kinney), německá elektronické avantgarda (Alec Empire, Chicks On Speed) nebo nezařaditelní eklektici (Xiu Xiu, Prefuse 73). Ke konci dubna se pak do Kremsu na dva dny sjela špička undergroundového hip hopu (Saul Williams, Vast Aire, TTC, Beans, Mike Ladd, Dalek). Třetí část se pak odehrála v Korneuburgu, městečku nedaleko Vídně, kde si daly dostaveníčko DJové extrémnějších podob taneční hudby. Na rozdíl od spoře navštívených hiphopových večerů na ně čekal "plný dům".

Páteční večer jsem si nechal ujít, ačkoliv Pan Sonic, Jamie Liddel nebo Radian také slibovali výtečný zážitek. Raději jsem zvolil sobotní program. Jako první nastoupil v sobotním večeru na pódium bývalé továrny v Korneuburgu anglický producent a DJ Chris Clark. Na prestižním labelu Warp před dvěma lety vydal vynikající debut "Empty Bones Of You" plný abstraktních techno rytmů a častých změn nálad. Podobně těkavý mix předvedl i na Donaufestu, melodické a rytmické nápady střídal po několika sekundách, jako by ani nechtěl své posluchače do mixu vtáhnout. Na sluchátkový poslech by to byla lahůdka, do velikého klubu, kde čeká zástup hladových tanečníků, už trochu horší. Další vystupující byl Chris Minifie alias C64. Ten se, jak je podle jména patrné, rád vrací ke zvuku klasického prehistorického počítače Commodore, na internetu koluje několik jeho mixů, ve kterých tvoří současnou taneční hudbu jen s pomocí starých osmibitů. Na Donaufestu k mému smutku k zesilovači nepřipojil stařičkého komouška, ale obyčejné technicsy a začal hrát víceméně tradiční jungleové rytmy, občas přecházející do breakcoreového mišmaše. Hudebně nic speciálního, pro tanec ale rozhodně dokonalé. Výborně načal večer pro další program.

Zbytek večera už obstaraly opravdové hudební lahůdky. Kanaďan Aaron Funk alias Venetian Snares o sobě v posledním čísle časopisu Wire tvrdí, že svoje nejlepší skladby složil tak, že si dal crack a poté, co droga odezněla, se snažil ve svém studiu přiblížit zážitkům z rauše. Vzpomněl jsem si na to, když jsem se kolem sobotní půlnoci ocitl uprostřed zvukové tsunami po nástupu k mixpultu. Na své nejnovější desce "Rossz Csillag Alatt Szueletett" (maďarsky prý něco jako "Narozen pod špatnou hvězdou") spojuje agresivní breakbeaty a vážnou hudbu Bartóka nebo soul Billy Holiday, podobné úlety si odbyl na začátku svého setu a pak posluchače zavalil těžkou rytmickou stěnou. Jeho maniakální styl maximálně zrychlených breakbeatů vychází z hardcore techna a belgické gabby začátku 90. let, ale přivádí je do extrémů vyšinutou filosofií rytmického chaosu a zvukového terorismu. Šílený producent (ročně produkuje čtyři až pět alb) s vizáží člena norské black metalové skupiny v polovině svého setu ostentativně zastavil desku a od zvukaře si vyžádal zvýšení hlasitosti, v čemž ho diváci ještě podpořili výkřiky typu "Je tady nějaké ticho". Funkovo breakcore je něco jako vstupenka do hudebního pekla, ale návštěvníci Donaufestu se na tento výlet s radostí vydali a blaženě sledovali, jak se občas z reproduktorů valí jen nediferencovaná masa hluku. Ke konci ale už bylo zřetelné, že mnozí přestávají nápor zašmodrchaných rytmů zvládat. Aby stylově zakončil svoje vystoupení, Funk jako přídavek pustil pět minut stěny šumu jakéhosi japonského noise.

Čekal jsem, jak na Funkův set odpoví Amon Tobin, jednoznačně nejproslulejší producent z kvarteta zúčastněných. Oproti Funkově běsnění mixoval v pekelném soustředění precizně a milimetrově. Agresivita Venetian Snares ustoupila v jeho mixu pečlivému budování atmosféry a DJským vychytávkám. Do svých oblíbených breakbeatů (někdy až drum'n'bassových nebo jungleových) vplétal fragmenty jiných skladeb bez ohledu na žánry, přesně jako to dělá na svých deskách s nejroztodivnějšími samply. V Korneuburgu ale po hříchu mixoval z velmi podobných ingrediencí jako na svém oficiálním "Solid Steel" mixu, Power T "Cuba", pekelně zrychlený Dizzee Rascal "Sittin Here" nebo závěrečný a velmi působivý jungleový remix "Venus In Fur" od Velvet Underground. Publikum bylo samozřejmě nadšené, byl to vynikající set, ačkoliv maličko "inženýrský". Je vidět, že Tobin je profesionál, ale podobně jako u jeho posledních desek mám pocit, že hudba je pro něj už tak trochu rutinní záležitost. Po Tobinovi ještě hrál Christian Vogel, ale toho jsem už bohužel kvůli odjezdu neslyšel.

Rakouský Donaufest by mohl sloužit jako příklad domácím promotérům. Nejen příjemným prostředím laděným do jedné grafické podoby, ale hlavně špičkovým line-upem, který odráží aktuální hudební trendy. Přiznám se, že jsem nevěřil, že někdy v životě uslyším kanadského extrémistu Venetian Snares nebo rappera Beanse na vlastní uši notabene hodinu cesty autem od svého bytu. Pochybuju, že mě nějaký letní festival ať u nás, nebo za hranicemi nadchne podobným stylem. Na to mě Donaufest příliš rozmlsal.

Donaufest, Korneuburg, Rakousko, 7.5.2005