Tam Tam Orchestra - Hrát sambu v Česku je osvěta

Fanoušci rytmů, pozor! Vychází "Rytmikon" - nové album kapely Tam Tam Orchestra, aneb další z mnoha reinkarnací bubeníka, rytmického mága a sběratele perkusí z celého světa Miloše Vacíka. Začínal v Lauře a jejích tygrech, postavil a proslavil Šum svistu a od konce osmdesátých let je vyhledávaným studiovým hráčem. Dnes vede první školu samby v Čechách a považuje se za průkopníka world music. Následující rozhovor by vás měl přesvědčit, že právem.

Nová deska se jmenuje "Rytmikon", ale na rozdíl od předcházející nahrávky Tam Tam Orchestry na ní nejsou jenom perkuse, ale spousta vlastně tradičních písniček.

Nová deska je hlavně písničková. Zní tu české texty a kromě spousty bicích nástrojů a perkusí také kytary, basa, příčná flétna, smyčcový orchestr, dechová sekce, banjo, kontrabas, mandola. "Rytmikon" má znamenat něco jako lexikon rytmů. Duní tu rytmy a bubny z Kuby, Brazílie, Afriky, ale i Arábie, Indie.

Co bylo důvodem příklonu k písničkové tvorbě? Od čistě rytmických kompozic je to docela dlouhá cesta.

Dříve mi stačilo hrát a oslovovat posluchače pouze hudbou - ať si každý dosadí do skladby svůj příběh. Chuť dělat písničky přišla najednou. Nosil jsem v sobě atmosféru, kterou jsem chtěl doplnit i textem. Možná za tím byla i představa, že by mne bavilo, kdyby si diváci někdy s námi zazpívali, stačil by refrén. (smích)

Příklon k písničkám; touha pobavit; nadnárodní vydavatel. Nenařkl vás někdo v souvislosti s "Rytmikonem" z podbízení se?

"Rytmikon" je moje desátá autorská deska a s čistým svědomím mohu říci, že jsem nikdy nenahrával z nějaké vypočítavosti. "Rytmikon" je prostě další vyústění mého vývoje a vlastně se z introvertnějších poloh Slunečního orchestru obloukem navracím k "Tančírně" (druhé album Šumu svistu - pozn. red.), kterou jsem dělal také v podobně tanečním stylu. Nemám problém hrát v triu instrumentální komornější hudbu, ale mám taky chuť posluchače a diváka pobavit.

Producentem "Rytmikonu" je Dušan Neuwerth - člověk, který zatím produkoval kapely typu Tata Bojs nebo Kryštof, které jsou dost odlišné od vaší dosavadní tvorby. Jaké to bylo setkání?

V minulosti jsem autorské desky s producentem nedělal. U mojí první čistě písničkové desky však bylo jasné, že potřebuji radu někoho, kdo má nadhled a odstup. Michal Máka z Warner Music mi doporučil Dušana a v roce 2003 jsme společně udělali čtyři demo snímky. Spolupráce byla úžasná. Rozuměli jsme si hudebně i lidsky. Dušan je opravdu producent světového formátu, nesmírně poctivý, neodejde od ničeho, o čem není přesvědčený, že to už lépe nejde. Nemohl bych a nechtěl dělat s někým jen proto, že má za sebou úspěšné desky.

Máte pocit, že vzrůstající popularita world music zvyšuje zájem o hudbu, jakou hrají vaše projekty Tam Tam Orchestra, Tam Tam Batucada či Sluneční orchestr?

Je možné, že tu vzrůstá popularita world music, ale primárně je myslím důležitější, jestli lidi kapele prostě uvěří, nebo ne. Přístup k hudbě je dnes otevřenější a přirozeněji se přijímají nezvyklé harmonie, zvuky, rytmy a nástroje. Což je skvělé.

Osobně vás vnímám tak trochu jako guru neevropského bubnování u nás. Minimálně v první půlce devadesátých let platila rovnice perkuse rovná se Vacík. Dnes vedete dokonce školu samby. Cítíte se jako průkopník?

Je pravda, že etnickou hudbu dělám už víc jak 15 let. Jestli jsem guru, to opravdu nemohu posoudit, ale průkopník určitě. Například "Tančírna" vznikala v době, kdy tady o kubánské hudbě, natož rytmice nikdo nevěděl. A se sambou, tou opravdu čistou, jsme tady také první. Když jsme s Terezkou (zpěvačka Tam Tam Orchestra Tereza Petrášová - pozn. red.) a Martinem Kreuzbergem začínali, byla to spíše osvětová činnost. Doteď za námi někdy chodí lidé a říkají, že to, co jsme hráli, viděli poprvé v životě... Vždyť moje škola samby je první v České republice.

Členy sambového orchestru Tam Tam Batucada jsou frekventanti vaší školy samby, nebo jde o lidi, kteří mají již nějaké předcházející bubenické zkušenosti?

Bubeník tam kupodivu není žádný, všichni jsou to nadšenci, kteří sambu dělají vedle svého povolání. Jsou tam učitelé, lékaři, fotograf, tanečnice, prodavačky atd. Jako v Brazílii.

Evropané prý nemají cit pro rytmus. Je to pravda, nebo předsudek?

Hlavní rozdíl je v tom, že ti lidé v Africe, Brazílii, či na Kubě vyrůstají v hudbě. Pro ně je hudba a tanec nedílná součást života, stejně jako pro nás vzduch či voda. Sají hudbu a rytmy s mateřským mlékem, a to se o nás v Evropě říci nedá. Samozřejmě to zjednodušuji, ale v principu to tak je.

Vyplývá váš zájem o hudbu odjinud z faktu, že hrajete na bicí nástroje, které mají především neevropskou historii, nebo zde byl nějaký iniciační zážitek?

Začal jsem s klasickou bicí soupravou a etnické bubny přišly do mého života postupně. Myslím však, že to byl osud. Zamiloval jsem si to tajemství nepřeberného množství tvarů, zvuků, barev, rytmů a technik. Jsem okouzlen tím, že po odkrytí tajemství určitého nástroje se logicky otevírá další komnata a po ní další a další... Je to dobrodružství, nekonečný příběh.

Díky za rozhovor.