Fanoušek Nicka Cavea a jeho Bad Seeds může být poslední dobou více než spokojený. Osmačtyřicetiletý švihák se rozhodl vydávat plus mínus každý rok nové album a nutno říci, že i přes tuto dnes tolik nepopulární frekvenci stále se svou skladatelskou potencí nestydatě dosahuje vzrůstu největších es, která v literárně-rockovém či šansonovém háji kdy čněla. Pokud se někomu nelíbila, pravda, malinko neucelená "Nocturama" (2003), následující dvojalbum "Abbatoir Blues/The Lyre Of Orpheus" (2004) muselo pozorného posluchače znovu přesvědčit. A o čem vlastně? A proč by měl Cave někoho přesvědčovat? Trojdisková kompilace "B-Sides And Rarities" je totiž určena hlavně těm, kteří se o kvalitách Bad Seeds přesvědčovat nemusí.

Nick rozhodně nechce přesvědčovat hudební kritiky/publicisty. Pro ně (nás) je hned na prvním disku jeden milý kousek z roku 1986. Je jím s hlasitým natáhnutím flusu začínající litanie složená přímo pro tehdejší novinářskou hvězdičku britského magazínu NME Mata Snowa s výmluvným názvem "Scum" (bahno, odpad, spodina). Plán uspořádat písně, které se za dvaadvacetiletou kariéru vesměs notorických kuřáků v kvádrech a špičatých botách, to jest Bad Seeds, nedostaly na regulérní desky, vznikl v hlavě Nickova dvorního kytaristy Micka Harveyho už někdy v polovině devadesátek. Jenže jak to tak chodí, nikdo pořádně nevěděl, jak k celému počinu přistoupit a když idea dozrála, nehodilo se to zase do krámu nahrávací firmě. A tak bezmála po deseti letech od prvních dráždivých zmínek máme konečně k dispozici černou krabičku se třiapadesáti písněmi (do čtyř tracků rozdělenou, ukrutně vtipnou "O’Malley’s Bar" ze "sejšnu" Marka Radcliffa pro Radio One považuji pochopitelně za jednu pekelně dlouhou pecku).

Povětšinou se tedy jedná o béčka singlů, nebo příspěvky k filmovým soundtrackům, popřípadě nějaké ty tributy. Jenže Cave je jedním z těch, kteří rozsévají písně po světě bez ladu a skladu prakticky nepřetržitě, takže pro tuto sbírku musela být zadána přísná kritéria: Půjde jen o Nickovy skladby s Bad Seeds, tudíž žádné sólovky (pěkná to hromádka), žádné živáky (o těch nemluvě) ani tzv. alternativní verze (brrr). Jenže i tak se nahromadilo tolik písní, že tři disky praskají ve svých středech. A to ještě chlapci zjistili, že jim zůstalo několik skladeb pod stolem, a tak teď uvažují o vydání dalšího disku, který do krabičky půjde dodatečně vsunout.

Největším překvapením ovšem je, že ve víceméně chronologickém pořadí seřazené "odpadkové" písně jsou ve valné většině nesmírně kvalitní. K nejsilnějším patří jak ty napsané k Wendersovým "andělským" filmům ("Cassiel’s Song", "What Can I Give You?" - toť původní verze skladby "Faraway, So Close!" ze stejnojmenného filmu), tak B-strany z posledních singlů. Formát singlu se jak známo u nás vůbec nenosí, a proto má tohle vydání pro našince tuplovaný efekt. Myslím, že ze tří čtvrtin všech těch studiových sirotků by se dala vystavět další, věhlasu Bad Seeds hodná alba.

Písně jako "Little Empty Boat" (pravděpodobně "vzkaz" všem příliš dotěrným fanynkám) nebo "Nocturama", kterážto pojmenovala předposlední album a jako zakletá skončila zastrčená kdesi na limitované verzi sedmipalcového singlíku, dokazují to, co mnozí stále ještě nepochopili: Cave umí suverénně přejít od srdcervoucího milostného opusu k nehorázně vtipnému sebemrskačství a přitom je se svým humorem bezpečně originální. Tři skladby otevírající druhý "volume", vzešlé z obcování s věčně zduněným Shanem MacGowanem, jsou jednoduše nádherné. Cover "What A Wonderful World" je klasikou i vedle toho profláklého Armstrongova. Najdeme tu také mustr, podle kterého pěla Kylie ve "Where The Wild Roses Grow". Blixa Bargeld, který její part předzpíval, vlastně "vražděné" krasotince jasně předepsal, jak zpívat (včetně "sametového" postavení hlasu!), a neumožnil jí projevit (nebo si sama nedovolila?) ani notu navíc. Jistě, jsou tu i slabší momenty. A jak by ne, na desce "béček"? Improvizace "That’s What Jazz Is To Me" nebo tak trochu nijaká variace na tradicionál "Knoxville Girl" nevzbuzují touhu po opakovném poslechu. V obklopení silnějšími, občas přitažlivě pochroumanými, nebo nápaditě zjizvenými sestrami a bratry ale zase tolik nezaclánějí.

O "B-Sides & Rarities" by se dalo psát ještě pěkně dlouho, zůstaňme ale u toho, že se jedná o nezvykle silnou a poměrně vyrovnanou kolekci odstrčených písní. A ti, co stále pláčou (podle mě trochu zbytečně) po předloni dezertujícím Blixovi, také nemusí brblat, neb jeho řinčení se ozývá veskrze po celou dobu téhle dlouhatánské výpravy po zatím poněkud zastíněné historii jednoho z nejorginálnějších zjevů rockové hudby uplynulých dvou dekád.