Kdykoliv jsem odcházel z koncertu Karla Plíhala, měl jsem těžko popsatelný pocit, že se kdesi ve svém nitru spokojeně usmívám a že je vůbec na světě fajn. A když jsem se rozhlédl po ostatních návštěvnících, pochopil jsem, že ten úsměv je vidět i navenek. Nevím, zda se tak rozhodl Plíhal sám, nebo zda mu to někdo poradil, každopádně se pokusil přenést atmosféru živých koncertů na stříbřité kotoučky, a to hned dvakrát. Současně s koncertním DVD spatřilo světlo světa i toto dvojalbum. Bylo natočeno také vloni, ovšem nikoli v Telči jako nosič obrazový, nýbrž v Plíhalově domovské Olomouci.

Přemýšlel jsem, jak tuto recenzi začít, a rozhodl jsem se, že nejlépe bude udělat hned na počátku výčet chyb, které jsem na tomto albu našel. Tak v první řadě je to absence textů v bookletu. Karel Plíhal patří k těm textařům, u nichž je velmi těžko rozhodnout, zda vlastně nejsou básníky (podobně jako třeba Karel Kryl nebo Jaromír Nohavica), a i těch pár textů, které zpívá, aniž by byl jejich autorem, lze bez uzardění nazvat skvosty. Proto považuji upření možnosti počíst si v těch výborných verších za opravdovou chybu. Další chybou pak je bezesporu... kam jsem si to jenom poznamenal...? Aha, tady to mám: NIC! Věřte mi to, nebo ne, ale tohle živé album je zkrátka naprosto dokonalé. Samozřejmě netuším, co se všechno dělo či nedělo posléze ve studiu, nicméně můj dojem coby posluchače je ten, že koncert je předkládán se vším všudy.

Nechybějí proslovy mezi písněmi, tradiční občasné Plíhalovo nesmělé zaváhání, sem tam nervózní ladění kytary, recitace krátkých básniček ("Já jsem si z internetu opsal nějaký svoje básničky, abych měl o čem hovořit, když udělám nějakou chybu - abych to nějak zamluvil. Kéž by to nebyl večer plný poezie...") a k tomu samozřejmě nálož bravurně zahraných nádherných písní z pera Karla Plíhala, Josefa Kainara a dalších.

Koncert je pochopitelně velice podobný onomu telčskému, který máte možnost zhlédnout na výše zmíněném DVD, a to včetně některých průpovídek a vtípků. Leč rozhodně není stejný, pár písní je odlišných, stejně jako jejich pořadí a celkový spád koncertu. Karel Plíhal má totiž ve zvyku zahrát či říct vždy to, co mu v tu chvíli připadá nejvhodnější, a tudíž žádný jeho koncert není stejný jako jeho předchůdce nebo následovník. K tomu si připočtěte fakta: dvacet devět písní, čtyřicet čtyři básniček, naprosto skvělý zvuk (zásluhu na něm má Plíhalovo oblíbené zlínské Studio "V"), krásný obal a úchvatné grafické řešení bookletu (fotky na discích jsou součástí celkového obrazového řešení). K absolutnímu hodnocení tudíž schází opravdu jen ty texty v bookletu. U nějakých drsných rockerů bych to neřešil, ale u Karla Plíhala je to zkrátka škoda převeliká.