Obrysy vrcholků velehor

Rachael Yamagata se včera rozešla s dalším přítelem a dnes to jde probrat se svými kamarádkami. Jen zavře okno, kdyby přišel déšť a vyrážíme. K Jonesům to má Rachael kousek. Uslintaný pes Indiana dříme v boudě, proto rovnou bez klepání, jak jsou tyto nejlepší přítelkyně dohodnuty, projde až do Nořina pokojíčku. Po Norah není ani vidu ani slechu. Neodolá a alespoň si na jejím klavíru přehraje toužebnou "Be Be Your Love". Pořád nikdo. Plyšáci s pokryteckými úsměvy nejsou ideální posluchači. No nic, zkusí to naproti v tom zchátralém činžáku u Applů. Fiona snad bude v tom svém vlhkém bytě zalezlá.

Na zvonění u vchodu však nikdo neodpovídá. "Zkusím zadní dveře," řekne si a vkročí do temného průchodu. Strach zahání prozpěvováním "Letter Read". Místo toho, aby trochu osvětlila chodbu, píseň okamžitě nasákne okolní atmosféru, zhořkne, ztemní. Rachaelka, její hlas, písnička, já, všichni jásavě uvítáme dopoledním sluncem zalitou zahradu na konci tunelu. Nelelkuje tu ale a zamíří ke schodům k zadnímu vchodu. Ze sklepa se tam ozývají kytarové riffy a údery bicích. "Třeba to hrajou ňáký pěkný kluci," bleskne už zase nezadané slečně hlavou, kterou vzápětí skloní až k zemi, aby malým sklepním okénkem nakoukla dovnitř. U2?! "Worn Me Down", kterou právě hrají, je natolik chytlavá, že zapomene, že vlastně chtěla k Fioně. Sejít k těm starším pánům si ale netroufá.

Cestou zpátky zjistí, že v průchodu se dá rozsvítit a polomrtvá zářivka odhalí mezi zelinářskými přepravkami schovanou, v novinách spící "Paper Doll" Shelby Lynne. Pak bloudí prázdnými ulicemi, omývanými lehkým deštíkem. A dlažební kostky se promění na klávesy rozeznělé miliónem dopadajících kapek, až spolu s Rachaelčinými drobounkými rytmickými krůčky vykouzlí průhledného průvodce "I'll Find A Way". Zmizí u parku plného mladých lidí, kteří smutnou dívku okamžitě vtáhnou mezi sebe. A ta, obklopena tančícími postavami s květinami ve vlasech, na chvíli zapomene na svá trápení a pod náhle bezmračnou oblohou začne tráva rychleji růst, ptáci se klubat z vajec a komáři se ženit. Než se však stihne rozkoukat v tomto novém světě, jsou všichni pryč (asi si uvědomili, že v roce "1963" tu ještě nemají co pohledávat) a ona, už opět v moci svého ega, si špiní šatky o podupaný trávník.

A když jí zima už pomalu zalézá pod okousané nehty a o slovo se hlásí nevyhubitelná deprese slovy "Under My Skin", přihopká na jedné noze dcera ladiče pián, Tori Amos, a na refrén ji zvedne ze země i mollových hlubin, jak to umí jen ona. Než jí vůbec Rachael stihne poděkovat, je už z Tori jen prazvláštní silueta v dálce. Několik vyloženě nehudebních zvuků hrdince připomene, že dneska ještě nejedla. Štěstí zapracuje a náprava tohoto stavu na sebe nenechá dlouho čekat. Jen pár kroků, u bahnité říčky a řady čerstvě natřených laviček, na jednu z nichž už někdo stihl vyškrábat vzkaz "Meet Me By The Water", tam jí nabídnou místo a půl své svačiny Nořiny tetičky Rickie Lee Jones a Emmylou Harris. Na chvíli se zapovídá a už se začíná stmívat. V zahradní restauraci uprostřed parku si na toaletách převlékla toaletu Diana Krall a písní "Even So" zahajuje svou večerní produkci. Tu v uších opět kráčející Rachael přehluší až pouliční swingová kapela a její variace na Cardigans, svižná "I Want You". Jak se unavená dívka vleče domů, v hlavě si kreslí podrobné plány, jak zítra přestane dělat uraženou a navštíví Sarah McLachlan. K čokoládě jí do tenoučkého alobalu přibalí smířlivou "Reason Why".

A už je doma. Před spaním pořádně vyvětrat. Lisa Germano odvedle má asi taky právě otevřené okno. A milence. Po strunách jezdí dva smyčce, "Moments With Oliver". Ještě než zaboří Rachaelka svou pihatou tvářičku do voňavého polštáře, vytáhne zpod postele sešit potištěný čínskými přírodními motivy a kaligraficky nadepsaný původní japonskou podobou svého příjmení, znaky pro horu (jama) a tvar, obrys (kata, gata). Do něj, za "simonogarfunkelovských" zvuků ticha "Quiet", mnohem věrněji než já, vepíše vše, co se jí dnes přihodilo. Pak vynechá stránku a na další list nakreslí malé tepající srdíčko ("Bonus Track"). Ještě s červenou pastelkou v ruce, přesvědčena, že zítra bude krásný den, usíná.

Ráno jí producent John Alagia deníček vyprostí ze sevřených dlaní, dokreslí k němu spoustu barevných obrázků, vytiskne a tisíce jeho dárkových balení rozešle mezi lidi. Objevil jsem jedno ve schránce. Proto děkuji Rachael i jemu za nejspíš nejsuverénnější, nejslibnější, nejlépe zaranžovaný a nejmilejší ženský sólový debut za posledních pár let. Nepotřebuje extrémní číselná hodnocení ani nudná novinářská klišé. Jen vaše prázdné schránky a jejich adresy.