Letošní rok pro mainstreamový hip-hop nezačal špatně, alespoň z hlediska prodejnosti desek. "The Massacre" 50 Centa se za dva týdny prodalo dva miliony kusů, stejným prodejem se už v současnosti může pochubit i debut "The Documentary" jeho chráněnce The Game. Obrovský komerční dopad těchto desek ale nemůže zahladit rozpaky, které nad nimi má hip-hopový fanoušek očekávající něco zásadního. Dva nejnovější počiny vzešlé z lůna G-Unit trpí na dva opačné syndromy. Zatímco "The Massacre" je mizerné album výborného rappera, "The Documentary" je slušné album nevýrazného rappera. Tak či onak, v obou případech můžeme hovořit o promarněných šancích. Debut The Game nakonec dopadl podstatně lépe než druhé album jeho svalnatého kolegy, jednomu se ale až tají dech, co by se stejným materiálem udělal výraznější MC.

The Game je nováčkem v rapové hře. Prošel si soutěže talentů, freestyles, vydal jedno undergroundové album ("The Untold Story") a ve chvíli, kdy ho objevil 50 Cent, patřil mezi nejžádanější rappery nefigurující na výplatní pásce hudebního vydavatelství. Smlouva s Aftermath (Dr. Dre) na sebe nenechala dlouho čekat a tisk začal psát o budoucí hvězdě. Aby se tato proroctví také naplnila, Aftermath rozhodně nešetřil prostředky. The Game dostal do studia náklad prvotřídních beatů od absolutní producentské špičky (Kanye West, Dr. Dre, Timbaland, Just Blaze, Scott Storch, Hi-Tech) a speciální péči slavných kolegů (50 Cent, Eminem, Busta Rhymes, Mary J. Blige). "The Documentary" prostě nemohlo skončit jako neúspěšné album. Je podle posledního střihu, všechno sedí tak jak má. Malý problém je v tom, že uprostřed toho všeho je zatím ještě poměrně zelený MC s minimem životních zkušeností a nulovým charismatem. The Game je sice mírně nadprůměrný rapper, ale jeho životní příběh (drogy, střílení, polepšení) působí jako by vzešel z pera PR manažera. Navíc na první pohled vyloženě připomíná 50 Centa (zahrajeme si 'najdi deset rozdílů'? První vám poradím: odlišný počet kulek, které ho zasáhly v souboji gangů). Někdo takový prostě nemůže - při vší úctě - vydat "Chronic" ani "Doggystyle". The Game, ačkoli moc chce, je ve stínu svých slavných kolegů, které s oblibou cituje.

Tím ale nechci říct, že to není po čertech dobré album. První polovina je plná hitů, které zasáhly nebo zasáhnou americký žebříček, a proto miliony prodaných kusů považujte za zasloužené. Velký podíl na tom má především jeho mentor 50 Cent, který na "The Documentary" předvedl podstatně lepší výkon než na svém vlastním albu "The Massacre". Objevuje se po boku The Game hned ve třech(!) prvních singlech alba. Za oceánem se začalo žertovat, že spojení 50 & The Game je moderní obdoba dvojice Cher & Bono, ovšem jen do té doby, než 50 Cent svého parťáka za zvuků výstřelů vyhodil z G Unit za nedostatečnou loajalitu. Už to možná nejsou takoví kamarádi jako na fotografiích v bookletu, ale společné skladby zůstaly - hlavně vynikající "Hate It Or Love It" a "How We Do". První jmenovanou mají na svědomí vycházející producentské hvězdy Cool & Dre a 50 Cent si ji zařadil i na své aktuální album. Druhé dominuje bezchybný minimalistický beat Dr. Dre. V obou skladbách navíc exceluje 50 Cent, o jeho úvodním verši v "Hate It Or Love It" se bude ještě dlouho mluvit. V obou písních ale bezmezně platí, že 50 svého kolegu absolutně zastiňuje. Velmi povedená je i "Higher" (znovu z produkce Dr. Dre), "Dream" (Kanye West) nebo "Church For Thugs" (Just Blaze). Každá z těchto skladeb by mohla být superhitem v podání libovolného rappera (i když Leoš Mareš by to asi neutáhl), ale nějak nemám pocit, že zrovna The Game k nim patří. Když po rapperovi přejede Timbalandův beat v "Put You On The Game" jako parní válec, nezbyde z něho nic.

Zvláštní zmínku si zaslouží texty. Asi nečekáte nic jiného než gangsterské fantazie. The Game se nesnaží předstírat, že je Shakespeare, ale i básnění o bouchačkách se musí dělat se stylem. Většinu alba The Game jen cituje z textů jiných rapperů, případně se s nimi srovnává. Speciální postavení mají samozřejmě jeho učitelé z Comptonu - NWA (stačí se podívat na tetování na hrudi), obzvláště Easy-E. Vrcholem v tomto ohledu je skladba "Runnin'", kde celý refrén tvoří skandované názvy velkých hiphopových desek. Úcta k tradici je jedna věc, neschopnost přijít s něčím novým je jiná.

Ve chvíli, kdy dojdou drahé beaty, se druhá polovina "The Documentary" propadne do průměru, v němž se pohybují všechny desky členů G Unit (a nebo poslední Eminemovo album). Postavení The Game v rapovém byznysu nejlépe dokumentuje kauza nedávného, dobře medializovaného beefu. 50 Cent svého panoše veřejně seřval poté, co se The Game v rozhovoru přiznal, že proti rivalům G Unit vlastně nic nemá. The Game v tu chvíli sklonil hlavu a nechal svého šéfa nadávat. Co mu také zbývalo? Bez něho by nebyl tam, kde je. Teprve budoucnost ukáže, jestli The Game dokáže přežít i bez svých rádců. "The Documentary" to nenaznačuje, ale možná se mýlím.