Středeční koncert Karla Plíhala se uskutečnil v rámci trutnovského hudebního festivalu Jazzinec 2005. Jeden z českých nejoblíbenějších písničkářů na něm představil jak skladby z nového "kainarovského" alba "Nebe počká", tak i spoustu léty prověřených písniček z desek "Kluziště" nebo "Králíci, ptáci a hvězdy".
© Karel Plíhal O trutnovském hudebním festivalu
Jazzinec jste se už na stránkách musicserveru mohli dočíst na jiném místě (více
zde). Jednou z nejočekávanějších akcí letošního ročníku byl dozajista koncert písničkáře
Karla Plíhala (mimochodem již dlouho předem beznadějně vyprodaný). Původně bylo vystoupení anoncováno s podtitulem "K. P. zpívá Josefa Kainara", což mohlo působit poněkud matoucím dojmem. Kdo se totiž těšil na večer sestavený především ze skladeb pocházejících z aktuální desky "
Nebe počká", byl hned na začátku vystoupení vyveden z omylu. Plíhal z alba vesměs amerických evergreenů otextovaných Josefem Kainarem, na které sbíral materiál i odvahu posledních deset patnáct let, hraje naživo pouze skladeb několik (mj. "Mrtvý vrabec", "Nebe počká", "Diga Diga Do", "Mám křivej nos"). Poté, co bylo vše uvedeno na pravou míru a přítomní "jazzmani" a "bluesmani" byli ve vtipu požádáni o shovívavost, nabídl Plíhal jako "revanš" svůj, dá se říci, klasický recitál zahrnující písně napříč všemi obdobími tvorby - v rozmezí od první neoficiální desky "Plíharmonie" až po novinku.
DárekPod stromečkem leží šek
Přines nám ho Ježíšek
Smějeme se na šek
To zas bude flašek
ZdeněkPo ulici kráčí Zdeněk
A je celý od písmenek
Vpředu vzadu prostě hrůza
Posrala ho v letu múza"
A ačkoliv tenhle hudební perfekcionista a puntičkář s nahrávkami šetří jako málokdo, bylo opravdu z čeho vybírat. Plíhal lovil v minulosti a tahal jednu perlu za druhou. Tradičně zvířecí kousky "Myš", "Králíci", "Nosorožec" střídaly písně milostné "Morseovka", fantaskní "Ve skříni", "Levitační", veselé "Mám prima den", melancholické "Kde jsou" i smutné "Miss Otis lituje", "Ráda se miluje". Ani fanoušci, kteří mají dokonale naposlouchané studiové nahrávky, se neměli čas nudit. Plíhal jako umělec se totiž stále vyvíjí, a to hned na několika úrovních. Zaprvé jako muzikant - ač platí už od hlubokých let osmdesátých za velmi schopného multiinstrumentalistu, především co se hry na kytaru týče, stále roste (sám se netají tím, že v posledních letech cvičívá až šest hodin denně!), a jeho současná vskutku artistní, přitom maximálně účelná a aranžérsky vynalézavá hra má víc než k tradičnímu folkovému doprovodu mnohem blíž k jazzovému, případně klasickému pojetí. Jenom pozorovat prsty běhající ladně po hmatníku je u Plíhala zážitek.
Nahý v trníŠel jsem sypat slonům zrní
A on tam stál nahý v trní
Sloni se ho ulekli
Usekli mu kule kly
Moji rodičeNeživí mě nešatí
Šediví a plešatí
Neméně zajímavé je sledovat dozrávání Plíhala jako autora. Evidentní je jeho směřování k maximálnímu zjednodušení, ke zkratce. A to jak po stránce skladatelské, tak především po stránce textařské, což lze nejlépe ilustrovat na vtipných "veršovánkách", kterými tradičně prokládá písně a z nichž některé v tomto textu nahrazují chybějící fotografie (autor se zkrátka fotit při koncertech nenechá). Tyhle úžasné miniatury zde ponechávám i s vědomím toho, že na papíře, ochuzeny o Plíhalův nezaměnitelný přednes, fungují jenom z poloviny. Méně zasvěceným na nich alespoň lze ukázat, že ztotožňovat Plíhala s tím svatouškem - andílkem z filmu "Rok ďábla", by bylo hodně hodně zkreslující...
DítěA protože miluji tě
Rychlým stylem králičím
Udělám ti hezký dítě
Dá-li pánbůh dá-li čím
Podzimní"
Podzim bude letos pestrý
Zveme bratry zveme sestry
Užijte si pěkné září
S incestovní kanceláří
Ač je pro Plíhala příznačné neustálé hudební hledačství, v jedné věci se nemění. I po skoro čtvrtstoletí (!) stráveném na koncertních pódiích, působí stále až roztomile nesměle - i v momentech, kdy recituje výše uvedené básničky - a roztržitě, to když si co chvíli odhrnuje vlasy z čela, žmoulá v ruce trsátka nebo stále dokola připevňuje kapodastr na jednu ze dvou pravidelně obměňovaných kytar. A přitom, aniž by v tom byl jakýkoliv rozpor, z něho vyzařuje obrovský klid a spousta - je to klišé, ale jinak to napsat nelze - "pozitivní energie", která se automaticky přenáší na publikum. Ač jde o proces vědeckými metodami nezachytitelný, přece se v praxi výrazně projevuje. Konkrétně tak, že po skončení koncertu všichni přítomní odcházejí s až pitomoučce blaženými úsměvy na tvářích. Při trutnovské zastávce byl příjemný dojem podpořen i dobrou volbou při výběru prostoru. Koncertní síň Bohuslava Martinů (dříve evangelický kostel), určená především pro vystoupení vážné hudby, nabídla žádané komorní prostředí i kvalitní akustiku.
EliškaLéta pátrám po kraji
Kde Elišky dávají... Dobrou noc
MailMailování s Kristem
Zaviruje systém
Dokonalá idylka, že? Ale je potřeba zdůraznit, že Plíhal rozhodně nepatří mezi písničkáře, kteří by svému publiku nadbíhali a zahrnovali je stále dokola jen nekonfliktními, lehce sentimentálními a kýčem zavánějícími skladbami nebo v druhém krajním případě pouze buřičskými protestsongy. Plíhal má cit pro míru, a co je důležité, rozhodně mu nechybí smysl pro (sebe)ironii, což ostatně během trutnovského koncertu několikrát dokázal. Dalo by se tedy říci, že jeho tvorba je dokonale vybalancovaná, tudíž naprosto nadčasová a nadgeneračně srozumitelná a vlastně i nadžánrová. Proto jako jeden z mála písničkářů umělecky "přežil" rok 1989, proto má stále vyprodané sály, i když jsou jeho vystoupení díky často opakovaným průpovídkám místy trochu předvídatelná (stejně jako třeba u
Jiřího Schmitzera), a proto ho máme všichni tak rádi. No ne? Hýčkejme si tedy "našeho" Plíhala.
Věřme, že v jeho případě nikdy nebude platit...
EpitafTak dlouho se snažil o rým
Až se stal duševně chorým
Stal se chorým duševně
Tělo uvnitř duše vně
...a na závěr mu snad jen popřejme...
Radostné vyhlídkyAž mi bude tak sto deset
Přijde Bůh a zmáčkne reset.
Karel Plíhal, Koncertní síň Bohuslava Martinů, Trutnov, 23.3.2005.