Kdyby v průběhu vystoupení Khoiby nebo Nieriky vypnuli proud, bylo by po všem. Přestože unplugged verze jejich písní je rozhodně výzvou, nebylo by to pravděpodobně ono. K oběma kapelám elektronika neodmyslitelně patří a tvoří jejich nedílnou součást, nenahraditelný hudební nástroj. To je fakt, se kterým je třeba se smířit a podle toho k oběma formacím přistupovat. Khoiba a Nierika přijely do Brna v rámci mini festivalu Roxy Fest. Ten měl za cíl představit rezidenty pražského klubu (a jejich hosty) brněnskému publiku. Jeden by řekl, že Brnu tyhle kapely představovat netřeba. Nebylo tomu tak. Tedy ne snad, že by Fléda zela prázdnotou, ale natřískáno také nebylo. Kdo v tomto klubu někdy byl, tuší, že to mohlo být i tím, že zvuk z pódia je rozveden do velké části prostor, takže koncert je možné vychutnávat i u baru, v předsálí, u vchodu nebo třeba na záchodě.

Ať tak, či onak, v hledišti panovala příjemná, téměř rodinná atmosféra. O ní ale ještě bude řeč. Těžko říct, která z kapel je známější, slavnější, váženější nebo hlavnější, každopádně ve středu na Flédě předskakovala Nierika Khoibě. Tím si prošla několika záludnostmi, které s sebou tato úloha přináší: menší počet lidí v sále, horší zvuk a technické problémy. Už během prvních písní začalo nepříjemně praskat v levém reproduktoru a tento zvukový defekt ustal jakoby zázrakem těsně před koncem jejího vystoupení. Publikum ale bylo shovívavé a snažilo se rušivé elementy příliš nevnímat. Nierika hraje v pěti lidech za podpory minidiscu. Koncertní podoba písní se po aranžérské stránce až na výjimky příliš neliší od albových verzí. Po hudební stránce byl rozdíl patrný na první poslech. Základní trojku bicí-basa-kytara doplňují rozličné nástroje - klarinet, keyboard, tamburína nebo valcha(!), stylově se živá Nierika pohybuje tu spíše na popových vlnách, tu spíše v rockových dunách, chvílemi zní téměř jako jedna z britských kytarovek, jindy jako protřelí drum'n'bassoví mágové, i náznaky takových Guano Apes bylo možné zaslechnout. Během svého hodinového vystoupení předvedla většinu písní z alba "Hydroponicum", došlo i na nějaké novinky. Po závěrečné "Schwartzblack", v té úžasné téměř nekonečné verzi, si diváci pětici vytleskali a (poprvé, ale nepředbíhejme) dostali důkaz, že pro elektronickou kapelu není problém vystřihnout přídavek. Během něj zpěvačka Monika Lohrerová vytvořila centrální část kotle a divoce trsala na poslední pecku pro tuto chvíli grungeové(!) bandy.

Střih. Pauza. Tma. Jemný paprsek světla a první tóny nekompromisně elektronické melodie "T.I.M.E.". Tak začal koncert pražské skupiny Khoiba. Na pódiu stojí čtyři muzikanti obklopeni nějakým tím syntezátorem, největší pozornost na sebe strhává ona. Ema Brabcová. Temná. Postmoderně chladná. Zvláštním způsobem křečovitá a rozpustilá zároveň. Atmosféra odosobněné, až nadpozemské performance je téměř dokonalá. V kontrastu k ní funguje rodinné publikum, které jako by sem zabloudilo z koncertu folkového písničkáře. Perfektně ovládá text, a tak doplňuje Emin specifický zpěv, navíc bezvadně reaguje na všechno, co zpěvačka řekne. Povzbuzuje, pochvaluje, aplauduje. Aplauduje na nové skladby z ještě horkého EP stejně jako na starší věci, které se i v tomto živém podání stávají chvílemi nezvykle rockovými. Po závěrečné "Half In" diváci nepřestávají tleskat, a tak i Khoiba přidává. Přidává rovnou dvě písně - "Pure Hands" a "Pathetic", a diváci stále tleskají. To už se ale v sále rozsvěcuje a je jasné, že koncert je definitivně minulostí.

Večer na Flédě byl překvapivý z hlediska srovnání obou koncertů. Obě kapely jsou házeny do jedné škatulky, jejich alba také nejsou stylově a zvukově výrazně od sebe. Člověk by neřekl, jak rozdílná mohou být jejich živá vystoupení. Nierika působila hravě, bezprostředně, a přestože méně profesionálně, více jako kapela. Khoiba dělala čest svému žánru a charakterizovaly ji odosobnělost, určitý chlad a profesionalita. A celé dohromady to byl nevšední zážitek, který rozhodně nebyl skoupý na emoce.

Khoiba, Nierika, Fléda, Brno, 23.3.2005