Sterilně neosobní plyšový sál pražského Kongresového centra není místem, do kterého bych se nějak zvlášť těšil. Nabídka ke strávení večera v těchto prostorách musí být tudíž opodstatněna náležitým lákadlem. V neděli 6. března však na mě měla tato chudokrevná budova políčeno obzvlášť rafinovaně. Wayne Shorter, těžká váha jazzu, rovnocenný parťák Milese Davise, majitel všemožných odborných ocenění a jeden z mála skutečných inovátorů a hudebně-ideových tahounů se totiž po deseti letech opět rozhodl vystoupit v Česku. V rámci svého kvarteta, obklopen hudebníky par excelence, se stálou, posledními alby nanejvýš prokázanou, hráčskou i skladatelskou potencí, sliboval jeho koncert přinejmenším vysoce kvalitní kulturní zážitek. "Předkrm" v podání u nás zabydleného písničkáře Jamese Harriese se sice servíroval většinou kamsi putujícím a neposedným divákům, přesto se mu hlavně díky jako vždy vynikající hře Emila Viklického na piano dařilo upoutat dostatečný počet lidí na to, aby si i přes relativně apatické publikum nepřipadal úplně odstrčen. Melancholické trio přehrálo nejzajímavější kousky z podle mě kouzelné, u Indies vydané nahrávky "The Straight Street Session", a nikdo by se myslím neurazil, kdyby své vystoupení o něco více protáhli. V Harriesově zpěvu lze slyšet inspirační názvuky od Dylana po Jeffa Buckleyho, ale mně ten večer, právě i díky Viklického ležérní hře, nápadně evokoval projev Toma Waitse z období alba "The Heart Of Saturday Night".

Po přestávce, při které se pohotovější diváci z balkónu přemístili z absurdně vzdálených míst na ta volná v dolní části sálu, vystřídalo napínavé zvukové putování odlehčenou atmosféru decentně našlehanou Harriesovým triem. Při první, bezmála třičtvrtěhodinové kompozici Shorter víceméně nedal příležitost obecenstvu projevit svou touhu si čas od času ulevit potleskem. Pětatřicetiletý bubeník Brian Blade rozjel "free" rytmus, který se při sebepozornějším poslechu zdánlivě nesetkával se hrou ostatních, ovšem v rámci celku po několika minutách "toulání" nakonec přeci jen dohromady vyzněli jako parádně sehraná jednotka. Mistr nejprve pomalu rozehřával tesknými tóny svého tenorsaxofonu a ke zrychlení tempa docházelo jen v Bladeových výpadech, při kterých s ohromnou vervou pokropil své bicí a dál jakoby nic pokračoval v decentním přiklepávání rytmu. Povětšinou neuchopitelné exkurzy kamsi mimo prostor a čas byly tu a tam usměrněny rytmickou linkou připomínající funky či nějaký starý jazzový standard, ale vzápětí se pod Shorterovým vedením kapela znovu vrhla do halucinogenních výprav. Newyorský švihák a kontrabasová hvězda první velikosti John Patitucci ke svému korpulentnímu nástroji čas od času přiložil smyčec a upozornil tak na to, co je ze Shorterovy hudby zřejmé už nějaký ten pátek. Ačkoliv svým věkem a fakticky i hráčskou zkušeností patří do staré školy, je jeho hudba od sklepa po půdu prosycena nejrůznějšími vlivy. Tu se kloní ke klasice (ať už to znamená cokoliv), tu si pohraje s inspiracemi z world music. Jistě, to dnes dělá kde kdo, jenže jemu to jde tak nějak samozřejmě a vůbec to nenarušuje celkovou původní náladu žánru. Ten je zde totiž sice stále jazzem, ale hranice prakticky nemá. Jednoznačná disharmonie si najde skulinku, aby pohltila celou hru, a nakonec vám ještě vnutí dojem plynulosti.

Danilo Perez za pianem válel tak nějak automaticky profesionálně a jen si občas s panem kapelníkem prohodili lišácké úsměvy nebo ležérní gesto. Shorter ale věnoval veliký prostor především zmíněnému Brianu Bladeovi. Ten se opakovaně pustil do sólování s takovou vervou, až jsem si říkal, jestli si nechce svého starého mistra udobřit po nějaké šarvátce. Ve druhé, také sáhodlouhé skladbě pod dominantní piano jen tak jemně přicinkával na činely nebo "cákal" štětečky, až mě napadlo, jestli už toho "šolíchání" nebylo dost. V tom ale spustil neuvěřitelnou hromovou kaskádu. Ve chvílích, kdy se Shorter rozparádil a jeho brutálně ždímaný soprán kvílel o sto šest, zdálo se, že snad vypustí duši. On si ale v takovou chvíli tón sebejistě podrží ještě o něco déle, aby ho mohl vzápětí řádně "skřípnout". Když zadul do tenoru teskný motiv, vytanula my na mysl švejkovská parafráze: "Waynea možná ještě neznáte, ale až ho poznáte, on vás donutí až k pláči!" Určitá neuchopitelnost hudby během prvních dvou, epicky nejnáročnějších, skladeb (nebo snad pásem?) doslova vyhnala docela početné, pravděpodobně armstrongovský jazz očekávající diváctvo. Před poněkud "pohodovějším" přídavkem jsem sledoval, kterak někteří přímo pádí ze sálu. Přes bujarý potlesk zbylých a blažených diváků se ale druhý "nášup" nekonal a kvartet se přišel pouze vděčně uklonit.

Přiznávám, že jsem měl jistou obavu, že se z Shorterova koncertu vyklube tak trochu snobárna (ostatně prezentace v médiích by tomu nasvědčovala). Naštěstí však jeho hudební velkorysost porazila všechny předsudky. Hlavní část koncertu Shorterova kvartetu se všehovšudy skládala ze tří základních kompozic, přičemž se jednalo především o nové kusy (eventuelní ohlasy starších skladeb tu asi nemá smysl odhalovat), které má Shorter v plánu ještě letos se svým hvězdným kvartetem nahrát a vydat. Po majstrštyku "Alegría" z roku 2003 to bude sice teprve druhé album v poměrně dlouhém časovém úseku. Eventuelní zájemci o jeho hudbu ale mají skutečný poklad k objevování jak v jeho sólových albech (zejména těch ze šedesátých let), tak v rámci jeho participace v kapelách Weather Report nebo v už zmiňovaném druhém kvintetu božského Milese. Myslím, že i v jedenasedmdesáti letech je jeho múza stále neobyčejně čilá, což na pražském koncertě dokázal více než přesvědčivě.

Wayne Shorter, James Harries, Kongresové centrum, Praha, 6.3.2005