Název páté položky "A Sphere In The Heart Of Silence" (čtvrtá "Inside Of Emptiness" se k nám do redakce dostala, ale z "technických důvodů" na ni asi nedojde nebo bude k dispozici později, za což se omlouváme) z šestialbového skorosólového Fruscianteho úkroku stranou evokuje gotické kolegy. Ale nejde o pokračování "gotickopostpunkové" tvorby Ataxie, jejíž půlka byla zaznamenána na druhé položce "Automatic Writing" z řady. Ani nejde o temnější kytarové skladby, které byly ke slyšení na předchozích albech ze série - "The Will To Death" nebo "DC EP".

Na desce došlo naštěstí k tomu posunu, po kterém jsem volal v závěru recenze na zmíněné épíčko. Deska je totiž na první poslech zvukově od svých předchůdců odlišná (když už obal je opět esteticky nepřitažlivý a podobně "divný" jako ty ostatní), a proto zajímavější. Je nejvíc elektronická a, i když to může u Johna Fruscianteho znít překvapivě, místy až neočekávatelně znějící. Struktura skladeb je nejméně písničková, všechny kromě jedné jsou delšími kompozicemi. Po zvukově jednoduchých předchozích deskách se John vrátil k vícevrstvým skladbám. Důrazem na zvuk by šlo i zdůvodnit absenci textů v bookletu, i když to může být dáno také jejich nevelkou rozsáhlostí. Odlišnost zvuku lze také "svést" na dosud největší skladatelský vklad sice stálého, nicméně zde poprvé i v názvu uvedeného spolupracovníka Joshe Klinghoffera.

Jak se John svěřuje na stránkách vydavatelství Record Collection, jde v některých případech o skladby, které měl připraveny v době příprav velkofiremní desky "Shadows Collide With People", ale byly příliš experimentální, a tak je nechtěl míchat s těmi písničkově orientovanými. V první nejdelší skladbě lze až v půlce, to znamená asi po čtyřech minutách, na pozadí monotónních zastřených úderů bicích díky citlivému kytarovému sólování jasně rozeznat autora, do té doby zní jen modulované plochy syntezátorů ambientně nervní hudby. Ten začátek je až příliš dlouhý, ale při představě, že původně zněla tahle instrumentální skladba naživo přes půl hodiny, si můžete ještě gratulovat k toleranci. Následná skladba využívá od začátku smyčky tanečního rytmu, ten je kromě vysoko položeného zpěvu doprovázen lehkým vybrnkáváním zdvojené basy a kytary s typickým RHCP zvukem. Ale teprve "Walls" opravdu prověří vaši míru tolerance - zasmyčkované distorzované zvuky a po minutě především Johnův doslova řev vytvářejí apokalyptický doplněk k názvu, z něhož by se dalo dovozovat, že John možná textově zpracovává téma zdí v nás. Zajímavý příklad repetice bez tanečnosti. Po běsnění přijde příjemné uklidnění a osvěžení - zprvu trochu žensky, ale hlavně civilně znějící vokál není totiž Johnův (ten obsluhuje klávesy v pozadí), ale právě kolegy Joshe Klinghoffer, který hraje na dominující piáno. V podobně klidném duchu pokračují další skladby, i když kytar slyšet moc není. Spíš zprocesorované syntíky, celkový zvuk by mohl připomenout až Radiohead, ostatně i "Walls" ke konci takové přirovnání snese. Deska je zakončena kraťoučkou smuténkou jen s piánem a Johnovým zpěvem.

Po mnohém poslechu desky lze s Johnovým vysvětlením o nezařazení skladeb na "Shadows..." částečně souhlasit, skladby jsou o dost víc elektronické, ale takové "At Your Enemies" nebo "Surrogate People" z té doby by na desce tolik za uši netahaly. Ale to je detail, jako celek je tahle položka v sérii zatím nejpovedenější. Poprvé jsem si řekl, že mělo smysl ji vydat i pro širší publikum. Ne že by šlo o něco dosud neslyšeného, ale za svým způsobem originální ji označit lze bez problémů. John a Josh se přece jen pustili do zajímavějších vod, v nichž ukázali svůj přístup, použili jinak svůj talent. A to se cení, i když krácení by jí místy neškodilo. A pořád je to divná deska.