Sunshine jsou momentálně v Česku v prazvláštní situaci. Tak dlouho se v zasvěcených kruzích mluvilo a psalo, jaká je škoda, že se o nich neví, až se dosáhlo pravého opaku, Sunshine jsou prakticky všude (údajně je vzala na milost i pro český trh určující Evropa 2). Navíc v podstatě nikdo si proti nim nedovolí říct křivého slova, protože "oni přece uspěli v Americe"! Adorace je to možná až nezdravá. Na druhou stranu je to vzrůšo, jaké česká scéna potřebovala jako prase drbání. Sunshine sice ještě nějaký ten pátek budou v pozici, kdy jsou víc než co jiného exotickým exponátem, na který se davy chodí dívat jako do ZOO, ale tohle přechodné období, než se proseje hromada jejich potencionálních fandů, k tomu všemu jednoduše patří.

Je to vtipný paradox, že se z kapely, "kterou u nás nikdo nezná", v současné chvíli stává tak trochu mediálně vyhoněný projekt (nic ve zlém). Sunshine díky tomu mocně přitahují nejen hudební nadšence, elitáře, čtenáře Živlu, potažmo fanoušky Michala Nanoru a všechny intelektuály, pro které jsou skvělým materiálem k úvahám o světě popmusic v 21. století, ale zároveň taky znuděné snoby, kteří berou návštěvu jejich koncertu jako společenskou nutnost, chtějí se ukázat na správném místě a o nic víc jim vlastně ani nejde. Kapele samozřejmě nelze nic vyčítat, její snaha přiblížit svou hudbu co nejširšímu okruhu posluchačů je zcela přirozená a správná. Ale musí přitom - bohužel - počítat s tím, že tenhle krok bude znamenat na jedné straně možný úbytek skalních fandů - těch, kteří si doposud Suns majetnicky hýčkali a s pocitem vlastní důležitosti do jejich tvorby zasvěcovali své známé a kteří jsou nyní najednou naštvaní, že jim nějací hnusní komerčáci berou jejich oblíbenou hračku, přičemž sami zapomínají na to, jak si ještě nedávno sami zoufali: "Tohle kdyby se hrálo v rádiích!" (Ale škoda mluvit, však to moc dobře znáte z vlastní zkušenosti...) Na straně druhé je jasné, že se na nich bude leckdo snažit pěkně přiživit.

Vše výše uvedené se zcela ukázkově projevilo na jejich středečním křtu (k samotnému aktu nedošlo, jelikož kapelu podobné záležitosti prostě neberou) v nehorázně natřískané Roxy. Procházet, lépe řečeno probíjet se sálem, bylo jako listovat pomyslnou encyklopedií kdo je kdo na pražské hudební a hudebně publicistické scéně. Celá ta smetánka se do Roxy navalila, aby byla "u toho" (i když Suns v Roxy hrali již několikrát, křest nové desky měl přeci jenom punc jisté výjimečnosti). Konečně proč ne, ale měli byste vědět jednu věc - muzikanti, natož pak novináři nejsou zrovna ideální publikum. A když se podobně "profesně deformovaní" dostaví na koncert v množství větším než malém, není to pro kapelu až zas taková výhra, jak by se dalo čekat. Zvlášť když je i zbytek sálu spíš jen tak na čumendě. Za první řadou fotografů se sice pár postav do pulzujících rytmů a nervních kytarových výbojů zmítalo, ale ostatní se buď tvářili velmi, velmi důležitě a uznale pokyvovali hlavami, nebo se jim už po třetí skladbě rozpačitě zkrabatilo čelo ("Aha, tak tohle je ono, hmmm...") - a jelikož nevěděli "co si s tou podivnou hudbou počít", tak aspoň stále dokola blýskali digitály. Jednoznačně nejvíc si tak koncert užíval nepřehlédnutelný promotér a tuzemský manažer kapely David Urban...

Přitom na začátku vše vypadalo více než slibně. Tajemné intro vygradovalo atmosféru v sále, takže když na podium vběhl rachitický dlouhán Kay a spustil hitovku "Insomnia", přejel jistě mnohým příjemným vzrušením mráz po zádech. Přijetí bylo opravdu bouřlivé a kapela se s tím, jak je jejím dobrým zvykem, od začátku vůbec nemazala (hned zkraje zařadila povedený singl "Victim Is Another Name Of Lover"). Koncerty Sunshine nejsou o jednotlivých skladbách - ty vám i při několikerém poslechu budou pod vrstvami běsnících kytar a elektronických pazvuků stejně mnohdy splývat jedna v druhou (od soustředěného poslechu jsou tu desky) -, ale především o celkové atmosféře a o koňských dávkách energie, která se na publikum řítí v pravidelných intervalech jako vlny tsunami. Jenže k tomu, aby takovéhle energické přenosy na koncertě fungovaly déle než prvních pár skladeb, je potřeba interakce, tedy aktivní spoluúčast posluchačů. A ta se tentokrát nekonala. Světla byla na úrovni, zvuk, jak už je v Roxy tradicí, místo od místa hodně proměnlivý, ale kapela jela naplno (až na skladbu "Let's Have Hips Talk" přehrála nové album komplet), předváděla čistokrevnou rock'n'rollovou show, Kay si mohl hlasivky vyřvat, pěkně se na to celé koukalo, přesto s přibývajícím časem atmosféra trochu uvadala a ani dvě skvělé skladby na závěr - "Vampire's Dancehall" a "Velvet Suicide" ve mně nepřetloukly pocit jisté rozmrzelosti. Jelikož mám možnost bezprostřední konfrontace s koncertem v pardubickém Žlutém psu (4. února), nezbývá mi než konstatovat, že tentokrát to z jasných důvodů (publikum studené jak psí čumák) prostě nebylo ono.

To však nemění nic na tom, že jsou Sunshine momentálně asi nejzajímavější a nejvíc šik (v kategorii "celkový umělecký dojem" prakticky bez konkurence) tuzemskou kapelou - dráždivou, drzou, nekompromisní, opravdovou, a to bych chtěl, prosím, dvakrát podtrhnout. Na nějaké definitivní soudy bych si však počkal ještě aspoň tak rok, až i Sunshine v Česku trochu "zdomácní", zevšední a jejich postavení se "znormalizuje". Jestli teda tou dobou už nebudou prodávat desky po světě po kamionech, což by se při troše štěstí třeba taky mohlo stát. Nechme se překvapit.

Playlist: Insomnia, Miss Kkarma Kkoma, Victim Is Another Name Of Lover, Victoria's Secret Blackmail, Lower Than Low, Never's Always Never, Neon Religion, White Linies, What You've Got, Moonshower And Razorblades, Riot Of Misfits, Film, Sweet Means Dirty, Vampire's Dancehall, Velvet Suicide

Sunshine, Roxy, Praha, 9.2.2005.