Celá ta proklamovaná krize taneční hudby je, zdá se, jenom pěkně nafouknutá bublina. Jestli je tady něco v krizi, tak to není hudba, ale na ni nabalený byznys. Taneční projekty (a hlavně DJ's) se médiím prostě přejedly a ta se logicky vrhla na něco "nového" a momentálně vizuálně atraktivnějšího (těžko říct, zda i hudebně) - tedy na cokoliv, na co se dá naplácnout samolepka s nápisem retro. Většina tanečních ikon byla na konci devadesátek (v době, kdy se stala taneční hudba všední a všudypřítomnou) asimilována středním proudem. Z Underworld, Prodigy, Mobyho, Chemical Brothers a dalších se stali regulérní popoví dinosauři - formát U2. A právě tuhle institualizaci někdejších hudebních věrozvěstů nemůže většina jejich dávných obdivovatelů, kteří na "nich" vyrůstali a kteří "jim" věřili, dodneška přenést přes srdce. Tito zarputilci od svých miláčků očekávají stále nové revoluce, které ale už jednoduše nejsou v jejich silách. I proto přeci všichni kydají hnůj na nové album Prodigy, ačkoliv by je mohli nechat v klidu a za všeobecného respektu dožít do důchodu. Vždyť od progrese jsou tu přece dávno jiní!

Celý tenhle předlouhý, značně mentorský úvod má v recenzi na novou desku Normana Cooka aka Fatboye Slima jediné opodstatnění. Aby poukázal na to, jak obdivuhodně úspěšně (umělecky i komerčně) se s výše nastíněnou situací vypořádává právě tenhle proplešatělý freak se čtyřmi křížky na hřbetě. Cook má jednoznačnou výhodu v tom, že jeho hudba byla odjakživa víc o zábavě než o jakémkoliv žánru či stylu. Přestože formoval a posouval hranice taneční scény, vždycky byl hlavně pop. A pop je i na svém aktuálním albu "Palookaville". Řečeno s Jánem Svoradou - Norman už sice dávno není v úniku, ale stále se drží na špici hlavního pelotonu.

Při natáčení "Palookavile" se v souladu s aktuálními trendy obklopil "živými" muzikanty, s jejichž pomocí se mu podařilo aktualizovat zvuk Fatboye pro rok 2004 (laciné trendařství budete ale předhazovat člověku, který basoval již před dvěma desítkami let v dnes kultovní kapele The Housemartins, dost těžko). Fatboy vzor 2004 v praxi znamená: hodně riffujících kytar, hodně vokálů, hodně písniček - klasických, přesto stále úžasně hravých a rozšafných písniček s opravdovými slokami a opravdovými refrény, ve kterých dostávají velký prostor hostující hudebníci (skvělý rapper Lateef, Damon Albarn, Justin Robertson, Jonny Quality...). Najdete tu bezstarostné letní hitovky ("Don't Let The Man Get You Down"), typicky fatboyovské taneční jízdy ("Slash Dot Dash", "Jin Go Lo Ba"), britské kytarovky ("Long Way From Home", "Push And Shove"), svérázně pojaté (ne)hip-hopové tracky, loungeový kousek ("North West Three") a ještě hromadu dalších vlivů a inspirací napříč styly. Proto by se vám měl název právě této desky vybavit, kdykoliv uslyšíte někoho mluvit o škatulce moderní (eklektický) pop. Rozhodně nic nového pod sluncem, ale říct proti "Palookaville" nemůžu ani popel. A to jednoduše proto, že se tak moc dobře poslouchá.

Mimochodem, pamatujete se na to, když vás vzali jako malá robátka rodiče na pouť? A teď nemyslím to prvotní okouzlení barvami, lidmi a randálem. Myslím ten pocit, když jste "tam" byli potřetí, počtvrté. Většinu atrakcí jste měli zmáknutou, ale občas se přeci jen objevilo něco nového, lákavého, co bylo potřeba vyzkoušet. Centrifuga, autodrom, střelnice, labutě, horská dráha, cukrová vata a na konci znovu oči navrch hlavy, tak to je "Palookaville", jenom si celý ten barevný cirkus představte někde na prosluněné kalifornské pláži.