Jedno dánské přísloví říká: "Jednou je nikdy, dvakrát je zvyk." Rod Stewart si asi zvykl na úspěch svých desek s podtitulem "The Great American Songbook" a letos se opět po roce neohroženě a s vidinou vlídného přijetí pustil do třetího dílu, tentokrát s názvem "Stardust". V minulých dvou recenzích ("It Had To Be You" a "As Time Goes By") jsem se snažil zachytit pohnutky, jež Stewarta vedly k natočení coverů starých a velmi známých písní ze zlatého fondu americké hudby a bezpochyby se totéž dá říci i o třetím pokračování "Zpěvníku". Trojka se dokonce dostala až na špici nejprodávanějších desek Billboardu a to jistě upevnilo přesvědčení Rodova realizačního týmu o správnosti nastoupené cesty.

Podezírat Roda Stewarta z bezostyšného dojení dolaronosné kravky je sice laciné, ale nikoliv od věci. On sám jako bývalý fotbalista ví, že vítězná sestava se nemění, sází na osvědčený realizační tým a přihrává si malou domů. Použitelného písňového materiálu je stále ještě dostatek (proč nenahrát třeba dvoustou padesátou verzi Armstrongovy nesmrtelné "What A Wonderful World?") a vůbec si nejsem jistý, zda je "Stardust" opravdu završením spektakulární trilogie. Navíc si přizval hosty opravdu velkého kalibru, přesně takové, jež na cílové publikum nepochybně zaberou (Stevie Wonder, Eric Clapton, Bette Midler, Dolly Parton) a přidal i jednu ochutnávku z UK zpěvníku (závěrečná "A Nightingale Sang In Berkeley Square").

Možná jsem na Roda zbytečně hnusný a viním jej neprávem z nekalých úmyslů. Nelze mu upřít skvělé načasování (nenáročný swing a jemný jazz dnes letí) a také bezvadnou interpretaci za doprovodu po všech čertech špičkových hudebníků. Je to všechno tak uhlazené a profesionální, nenásilné a sladké, žádné řešení problémů, jen příjemná zábava v dobře padnoucím proužkovaném obleku. Všechny tři díly trilogie jsou lehce zaměnitelné, znějí úplně stejně a jistě se za pár týdnů či měsíců budou prodávat i v luxusním boxsetu.

Zopakuji již řečené loni a předloni: Rod Stewart si našel svou parketu, dobře se baví, jde mu to a ještě na tom vydělá, což je životní sen drtivé většiny lidské populace, takže mu nelze nic zazlívat. Z uměleckého hlediska ovšem u Stewarta nejde o žádný vývoj, objevování nového nebo vyjadřování zásadních životních stanovisek. Klíčovou otázkou k oblibě či zavržení Stewartova "Velkého zpěvníku" je ochota nechat se vlákat do prožití pozlátkem obaleného amerického snu.