Na bující domácí klubové scéně se lze setkat s ledasčím. Recesisté, maskovaní pomatenci, milovníci beatnické generace, prostí šoumeni, vyznavači popu, metalu a techna současně. A pak tam raší desítky seriózních, vážných (či vážně se tvářících) hudebních projektů. Takoví pějí s vášní v hrdle, skládají emotivně, dávají do své tvorby hodně ze srdce. Přesně to mě napadlo v souvislosti se skupinou LU, jejíž šestistopé EP se mi dostalo do ruky. Z každé minuty těch šesti skladeb na vás promlouvá touha být dobrým muzikantem, muzikantem poctivým, náročným, vyzývajícím. Určitě to není běžná komerční palba, břemeno originality ale desku prostupuje více jako přání než jako skutečná ingredience. "Já osobně nepatřím k lidem, kteří by si chtěli v tvorbě klást nějaká stylová nebo jiná omezení," říká k vyznění LU šéf Zbyněk Machetanz to, co říká snad každý hudebník. Ale přesto, i jeho soubor lze zasadit do kontextu poměrně přesně, ačkoli to není jednoduchá robota.

Rozhodně LU nejsou triviální hudba, spíše naopak. Když se zaposloucháte do kterékoli z písniček, po chvíli vlastně nevíte, kterou zvukovou rovinu byste měli vnímat jako dominantní. V takové "Come Closer" v jednu chvíli o pozornost bojuje vokál s akustickým pozadím proti cinkavým klávesám, které v zápětí nahradí ostrý kytarový riff. Je v podstatě jedno, která z těch šesti skladeb právě hraje, jisté je pouze tolik - veselá práce to není. LU nejsou žádnými rozdavači elánu a optimismu, tím, jak pečlivě budují náladu, stejně pečlivě posílají posluchače kamsi do sféry melancholie a klátivé stísněnosti. Největší podíl na tom má zpěv Zbyňka Machetanze, jenž v intenzivních fázích připomíná Eddieho Veddera z Pearl Jam, ale většinu času se spokojí s šansonovým přednesem, občas takřka recitálním přednesem. Právě podmanivý hlas ve spojení s těžko uchopitelnými, jakoby záměrně rozebranými melodiemi, které se musí postupně skládat, dávají posluchači pocit nutné pozornosti.

Když jsem na začátku psal, že LU lze přesně zasadit do kontextu, byla to pravda jen částečně. Ideální totiž je skupinu přirovnat, což je vždy jednodušší a trochu alibistické, ale funguje to nejspolehlivěji. LU mají blízko k Radiohead a nejedenkráte také ke zmíněným Pearl Jam (ovšem těm aktuálním, nikoli grungeovým). Zdráhám se taková slova používat, ale LU jsou ryze intelektuální hudba, kterou je třeba doporučit těm, kdo milují emotivní prožitek a rádi se oddávají nerušeným tónům v tichu. Oněch šest písní, které mají v průměru takřka sedm minut, je tak akorát. Pokud by ale album mělo třeba dalších pět kousků, obávám se, že by se proměnilo v těžko stravitelnou, sebestřednou, byť nepochybně uměleckou kolekci. V daném rozsahu lze LU pouze doporučit, ačkoli současně nezbývá než vydat varování: pouze pro odvážné, milovníci mainstreamu ruce pryč.