Doma ve Státech ...And You Will Know Us By The Trail Of Dead (dále jen Trail Of Dead) vymetají kluby za doprovodu slibných indie kapel, které s sebou neváhají vytáhnout ani na Starý kontinent. Letos do Prahy dorazili sami, čímž vytvořili možnost blýsknout se ve Futuru lokálním holomkům The Drain.

Nevyzpytatelná kapela, personálně propojená s projektem Ginny Andro Syndrome, před dvěma lety debutovala albem "We, Love, We" s garážovým zvukem, který jí v místních podmínkách leckdo právem záviděl. Průběh koncertů party vedené vyhlášeným excentrikem Danem Šubrtem nicméně v minulosti často odvisel od momentální příčetnosti jinak schopných muzikantů, ke kterým tentokrát mimořádně přibyl ještě klávesák. Nikdy dopředu nevíte, čím překvapí. Předskakování ToD pánové naštěstí vzali vážně a patřilo k těm, které si mohou dát za rámeček. Když jsou Dan s bubeníkem Tačudem ve formě, je z toho zábavná rock'n'rollová přehlídka, kterou letos můžete slyšet třeba ještě na Mighty Sounds nebo Grape Festivalu.

Na další tuzemskou zastávku Trail Of Dead se čekalo dlouhých šest let a předcházely jí koncerty v Rock Café nebo Roxy. Minulá dostaveníčka svého času představovala to nejlepší, co se k nám ze zámoří dostalo, i když kolem prvního se vznášely výtky o zpackaném zvuku a následující zase o neslučitelnosti progresivního nářezu se zapeklitým prostorem v Dlouhé ulici. V tomhle ohledu z toho návrat v roce 2015 vyšel rozhodně nejlépe. Hrálo se nahlas, skoro na hranici toho, co uši zdravého člověka snesou, ale to patří k věci. Kapela působila ještě semknutěji než obvykle. Žádná škatulata během setu se tentokrát nekonala, ani na zdvojené bicí se nedostalo. Vše se odehrávalo striktně v duchu zběsilých kytarových vypalovaček, které nepostrádají epický rozmach ani jiskru, kterou jim z velké části dodává renesanční osobnost zpěváka a kytaristy Conrada Keelyho.

Keely přirozeně přitahuje pozornost z titulu frontmana se stopou geniálního šílenství v oku, stejná aura ale obklopuje i zbytek formace, včetně Autryho Fulbright II., dlouholetého fanouška a nyní baskytaristu kapely (pozn. jeho předchůdce Neil Busch se zabydlel v post-punkovém projektu LVMRKS) a bubeníka Jasona Reece, který si co chvíli urval dominantní roli a ostatním diktoval proklaté tempo. Neúnavné unisono běsnění, se kterým Keely zdařile držel krok, seč mu stačil dech, střídaly rafinované okamžiky atmosférického zvolnění. Jako kdyby Trail Of Dead v rámci jediného songu přecházeli z příběhu do příběhu a Keely maloval své fantasmagorické výjevy do akordů a rytmů. Ty byly ve výtvarné formě bohatě zastoupeny na merch stolku.

Ve vzduchu se vznášela atmosféra výročí dvaceti let existence, které se na kapele neprojevily jinak než ve zkušenostech, které veteráni z Austinu vyzařují. Tihle chlápci, že jsou čtyřicátníci? Tomu se dá věřit jenom těžko. Pecky z alb "Madonna" (1999) a "Source Tags And Codes" (2001), které Trail of Dead pasovaly do role kultu, čtveřice odehrála se stejnou vervou jako ty z novější tvorby a v setlistu vděčně převažovaly. Večer za zvuků hitů "Caterwaul", "Relative Ways" a "A Perfect Teenhood" stále gradoval a publikum by se bezesporu rádo nechalo zavalit jednou tak velkou náloží, jakou si skupina na výročním turné nachystala. Trail of Dead však program rezolutně utnuli po prvním přídavku. Sžívali se s půjčenými nástroji a do noci je hnala Praha, na kterou určitě hned tak nezapomenou.