Čtvrtá alba často strkají kapely do vod experimentování. Bývá tu zřejmá snaha držet se svého, již hotového zvuku, ale také pokusy o hledání nových možností, jak tuto již zažitou jistotu nabourat a pootevřít si dvířka vstříc novým cestičkám, kam by se muzikanti mohli vydat. Letošní deska The Drain "Old Big Bad, New Big Good" je přesně touto křižovatkou.

Desítka nových skladeb totiž působí jako sbírka singlů, jimž poněkud schází nějaké pojivo, které by z nich složilo koherentní celek. Jako by se pánové nemohli rozhodnout, co vlastně chtějí být. "Chceme být špinavou garážovou partou, které stačí kluby? Nebo se spíše vidíme na stadionu a budeme vymýšlet chytlavé refrény, které s námi budou halekat davy? Anebo si snad budeme chtít být vtipnou rockovou bandou?" Všechno tu to je, ale nějaká nitka, která by všechny jednotlivosti propojila, tu není.

Nejvíc kapele sluší její temnější garážová tvář, tam jsou jasně patrné její kořeny i to, že zde je nejjistější. Když zkouší humor, je to poněkud křečovité ("Oh, David" - poněkud nešťastná volba na singl, anebo mě vážně jejich záměr minul), když chce na stadiony, zní až příliš jako Oasis…

Ke cti jejím členům nutno doplnit, že nikdy neměli malé ambice a už na předchozí řadovce spolupracovali se zahraničním producentem (Greg Gordon - dělal třeba s Red Hot Chili Peppers nebo System Of A Down) a jinak tomu není ani teď. Tentokrát se na židli producenta posadil Michael Fossenkemper, který ná na poličce dvě Grammy. Jenže za mastering, a ne za produkci. "Old Big Bad, New Big Good" je tak album, které zní naprosto perfektně: moderně, hutně, patřičně syrově a se solidním tlakem, ale také s potřebnými detaily.

Jen je škoda, že forma tentokrát není naplněna adekvátním obsahem. V jednotlivostech songwritingu nescházejí nápady (například temná "Sharin’ Stone" či mírně post-punková "Kill Love", funkčním refrénem vybavená "Duty To Do", balada "Hideaway"), nejsou ale dostatečně nosné na to, aby celou desku utáhly. Muzikantské schopnosti chlapům z The Drain nechybějí, problém vidím spíše v koncepční nejistotě. Kam jsme a kam kráčíme? To je otázka, kterou je nutné zodpovědět. Pokud si muzikanti odpoví správně a vsadí na své silné stránky, bude to opět skvělé. Teď je výsledek příjemný na poslech, hlubší stopu ale nevyhloubí.