Málokdo se dá skutečně nazvat pravým rebelem, punkerem a rockerem srdcem i duší. V případě Iggyho Popa jsou tyto statusy zcela namístě. Se svou sebrankou pouličních grázlů The Stooges nevědomky v roce 1967 založil pro rockový svět přelomovou skupinu, která se dle mnohých stala předobrazem pravého punku. Právě The Stooges formovali zcela nový žánr, který lze i zpětně jen těžko definovat. Jejich alba "The Stooges", "Fun House" a "Raw Power" bezesporu redefinovala rockový svět a vtěsnala mu neurvalost a divokost, která se později nazývala punkem. Ano, The Stooges jsou trochu opomíjenými legendami, které si ale můžeme vychutnat i dnes naživo. Pánům to hraje stále dobře, i když paní smrt už svou práci bohužel odvedla i zde.

Jak už bylo zmíněno, poslední album "The Weirdness" moc kladných kritik nezískalo. Bohužel právem. Ta tam byla původní energie i feeling a kvalitními nápady nahrávka taky nepřekypuje. Jako comebackové album stárnoucích rockových ikon a také jako důvod ke koncertování však "The Weirdness" posloužilo a zpětně ho lze brát s respektem. "Ready To Die" má tak těžkou pozici. Už nejde o překvapivý návrat a od té doby měl Iggy Pop koncertně také poměrně napilno. Lze tedy předpokládat, že nahrání novinky způsobil invenční přetlak autora - Iggyho Popa, který se dostatečně nevyřádil na svých kvalitativně kolísavých nahrávkách. První stejnojmenná vlaštovka "Ready To Die" rozhodně žádné obavy budit nemůže. Našlápnutý rock'n'roll s energickým vokálem ústředního rebela a skvělými kytarovými riffy. Přesně takhle to hrálo kapele na výborné "Raw Power". Zbytek novinky však tento náboj povětšinou nemá a je až s podivem, co všechno se na ní objevilo. Při poslechu "Unfriendly World" či "The Departed" je vlastně nejasné, do jaké kůže se Pop převtělil tentokrát. Spíš než The Stooges zní jazzové až šansonové balady jako následovnice "Préliminaires" a "Après" či jejich zbytky.

Kromě těchto zásadních kiksů je na "Ready To Die" i několik solidních míst, které snesou zařazení do repertoáru rockové legendy. Hned úvodní "Burn" není úplně marná. Ani "Job" se svou sympatickou triviálností a popovskou hravostí bych neodsuzoval, i když by spíš náležela do Iggyho rockových sólovek. Novinka tak vzbuzuje dost rozporuplné dojmy, dokonce více než její předchůdce. Iggy působí dojmem, že vlastně "neví co by". Jestli rock, punk nebo šanson? Ve výsledku se tak objektivně nejedná ani o řadovku The Stooges jako spíš o momentální hudební výpověď stárnoucího muzikanta. "Ready To Die" je tak lepší naoko neregistrovat a dělat, že vlastně vznikla pod hlavičkou Iggyho, pak je vše v pořádku a interpret vydal svou sice průměrnou, ale slušnou desku. K The Stooges tenhle žánrový mix však nepatří.