Když volil Mike Rutherford před sedmadvaceti lety jméno pro svůj sólový projekt, byl velmi předvídavý. Jeho družina mechaniků se může měnit, ale hlavní šéf zůstává stále stejný. "The Road" je toho zářným příkladem. Z původní sestavy totiž zbyl už pouze Rutherford. Znamená to třeba i skutečnost, že na této desce neuslyšíte obvyklé zpěváky Paula Carracka a samozřejmě ani Paula Younga, jenž v roce 2000 zemřel.

Nahradili je dokonce hned dva, respektive tři zpěváci - Andrew Roachford, Tim Howar a Arno Carstens. Poslední jmenovaný se podílel jen na třech písničkách a pak kapelu opustil, nicméně na albu ho uslyšíte. Osobně jsem měl Paula Carracka hodně rád a troufnu si prohlásit, že na starších deskách Mechaniků i do určité míry tvořil jejich styl, nicméně současní vokalisté jsou minimálně srovnatelnou náhradou, včetně toho, že i oni poměrně znatelně zasáhli do koncepce "The Road". Jsou spoluautory několika písniček a první jmenovaný, stejně jako Carrack, nahrál i část klávesových partů.

Nedá se ale říct, že by celkový zvuk nějak výrazně změnili. Naopak, je zcela zřejmé, že hlavní slovo měl sám Mike Rutherford. Jeho charakteristický přístup k muzice, ať už při skládání nebo k nahrávání, včetně kytarového stylu z alba sálá stejně silně jako snad u všech předchozích desek. Všichni tři pánové spíše jemně dokořenili celkové chuťové vyznění a zároveň tím i lehce odlišili novinky od starší tvorby. Navíc díky počtu a jejich odlišnému hlasovému zabarvení je výsledek velmi rozmanitý a pestrý.

Doposavad posledním počinem Mike & The Mechanics bylo album "Riwered", kde Rutherford, Carrack a tehdejší sestava výrazně experimentovali se zvukem, elektronikou a vůbec vše ladili na umělečtější notu, což dokládalo i přiložené DVD s klipy ke všem písničkám na albu od začínajících filmařů. "The Road" je pak svému předchůdci na hony vzdálené a naopak se vrací někam k původní, lehčí a melodičtější éře. Elektronika je skoro ta tam a naopak je zpět ta geniální směska popu, rocku a evropského soulu s letmým nádechem osmdesátých let. Do ní občas zasáhly i současné trendy, či inspirace - například "Heaven Doesn't Care" má takový U2ovský smrádek a "Oh No" naopak mírně inklinuje k Hurts.

"The Road" zřejmě nebude figurovat v žádných výročních anketách, na to je příliš poklidné a ani samotná kapela nijak nečeří vodu, nicméně fanoušci Mike & The Mechanics budou nadmíru spokojení. Na podobné album totiž čekali velmi dlouho. Když nepočítám koncepčně odlišné "Rewired", je to dlouhých dvanáct let. Tato deska jim přináší přesně to, co od mechaniků očekávají - melodicky vybroušené songy zabalené v přímočarých aranžích.