Zelený čtvrtek byl v Praze prvním letním dnem. Jaro ani letos nebylo, nikdo si zase tradičně ničeho nevšiml a vsadím sbírku všech svých podepsaných hokejových kartiček, eLPíček, všech nostalgických krabiček a všech plakátů ze všech bravíček, že za to můžou ty dvě noční můry všech chlapů na západ od Brna - Čokovoko.

Adéla se Zuzanou nám sebraly "Jaro" a zavřely jej do krabičky od "Hudby". Sebraly nám také zbytky soudnosti. V době, kdy se mezi umění řadí každý výkal, do něj patří i neméně fekální Čokovoko. Nakonec, co se škádlívá, rádo se mívá. U Adély se Zuzanou to platí dvojnásob.

Čokovoko - Jaro

Vydržíte se na ně dívat hodiny. Pohybové kreace dvou kreatur navlečených v hadrech ze sekáče, jedna skáče i druhá skáče. Pohybové kreace, kdy se jedna třese, a sotva třas včas setřese, tře se o ni druhá. Pohybové kreace mají holky zkrátka v krvi.

Pokud Čokovoko četlo Ervinga Goffmana, jistě ví, že Všichni hrajeme divadlo. Holky asi Ervinga četly, jejich včerejší představení ve vyprodaném Paláci Akropolis toho bylo jasným důkazem. Pro teritorium vytvořily příběh a jako správné manipulátorky manipulovaly s příchozími přesně tak, jak si naplánovaly.

Zdůrazňovaly nejsilnější části textů, nechávaly prostor divákům k akcím i reakcím a občas (takové to občas, které se stává poměrně často) se úmyslně zamotaly do svých improvizovaných úvodů k písním. Tam, kde by každá jiná Moravanka zrudla, jsou Adéla se Zuzanou nejsilnější. Libují si v trapnostech a přitom si zachovávají svou úroveň, umějí hrát a znát svou cenu. Prostě to, co by každý rád. Čokovoko je zvyklé hnát všechno do extrémů, a tak dříve než Moravanky začnete rudnout vy. Za ně.

Mistryně improvizace jsou sice jen dočasným fenoménem, ale v době, kdy termín poetry slam hýbe celou západní civilizací, je dobře, že (kromě Bohdana Bláhovce) tady v Česku (tedy na Moravě) máme Čokovoko.

Čokovoko - Evo

Pokud je ticho při vystoupení standardní kapely, má standardní kapela problém. U Čokovoka je tomu jinak. Palác Akropolis přes hodinu mlčel, jen aby naslouchal zvrhlému moravskému přízvuku při rapu dvou zvlhlých divoženek.

Byla to vzrušující estráda, jízda po celé škále motivů. Adéla se Zuzanou své divadlo nejen obstojně odehrály, ale i odrežírovaly a nakonec si i zatleskaly. Orgasmem večera ale byl křest - rozsekání novinky sekerou. První řady sice pod náporem odlétávajících střepů osleply, to ovšem nic nemění na tom, že to byl po všech stránkách vydařený večírek.