Neil Diamond oslavil před pár dny kulaté sedmdesátiny a proslýchá se, že jako dárek obdrží místo v Rock And Roll Hall Of Fame. Za svoji více jak padesátiletou kariéru dokázal už hodně, a přesto měl už dlouho v hlavě album, na kterém by přezpíval některé písničky svých spolupoutníků, jak on říká, nejlepších písní rockové éry. Zavřel se do malého studia a odtud vyšel s nahrávkou, která rozhodně stojí za pozornost.

Cíl byl přitom naprosto jednoduchý. Těch několik vybraných skladeb přezpívat tak, jak je cítí pouze jen on sám. I z toho důvodu se neobklopoval velkým počtem muzikantů, ale většinu nahrál pouze se svojí kytarou doplněnou o jeden či dva další nástroje a jen zcela výjimečně o dechovou sekci. Ačkoli v poslední době často spolupracoval s Rickem Rubinem, v případě "Dreams" byla jeho snaha o sepjetí s celkovým vyzněním natolik silná, že si desku produkoval sám. Už z předchozích řádek vyplývá, že udělal moc dobře.

"Dreams" se tak ve výsledku pohybuje někde na pomezí niterného unplugged a akustické nahrávky. Je zde opravdu patrné, že Diamond nevybíral jednotlivé písničky, jak ho napadlo, ale že jej skutečně oslovují již léta a má k nim velmi osobní vztah. Ani u jedné nemáte pocit, že by se z ní vytratila její podstata, a spíše naopak máte občas pocit, že ji zesílil. Díky tomu vám vůbec nepřijde divné, že beatlesovská "Blackbird" najednou získala countryovou podobu nebo že se soulová "Midnight Train To Georgia" převtělila do velmi intimního folku. Intimita a provázanost Neila Diamonda s každým tónem, s každou vibrací struny je tu takřka hmatatelná.

Dokládá to i jeden příklad. V poslední době je velmi populární předělávat Cohenovu "Hallelujah", avšak snad nikomu se nepovedlo přiblížit originálu. Neilu Diamondovi se to naopak podařilo dokonale. Bude to znít jako klišé, ale z jeho zpěvu je cítit, že do ní, a vlastně do celé desky, vkládá celou duši v její nahotě a společně s ní i všechna svoje trápení, výhry a životní zkušenosti. V jeho případě se nejedná o jakousi hlasovou exhibici, ale o skutečnou náplň, a to jak hudební, tak i tu obsahovou.

Posloucháte-li "Dreams", pak v jednu chvíli získáte pocit, že si Neil Diamond těch čtrnáct písniček pouze nevypůjčil, ale spíše je adoptoval za své, a je naprosto fantastické sledovat, jakým způsobem. V úžasné symbióze se tu potkaly jeho věkem protknutý hlas, dokonalé skladby a v neposlední řadě i komorní a někdy až téměř posvátná atmosféra, kterou s ostatními muzikanty vytvořil. "Dreams" by klidně mohla sloužit jako příručka "Jak udělat excelentní coververzi".