Světu vládnou osmdesátkové synťáky, to ví dneska každý. Dalo by se tedy čekat, že indie-kytarové kapely vyplení zkušebny a budou hromadně své nádobíčko nosit do zastaváren a bazarů, aby byly peníze na krabičky s čudlíky, páčkami a šoupátky. Je dobře, že se najdou party, které to s těmi módními vlnami neberou zase tak vážně a, jak říká jeden můj kamarád, "dál si jedou to svoje". I to by se dalo říct o triu The Subways a jejich albové dvojce.

Říká se, že druhá deska rozhoduje. Někdo tvrdí, že má dokonce větší váhu než debut. Kdybychom zůstali v duchu názvu "All Or Nothing", pak The Subways ze sázky vyšli jako vítězové a shrábli všechno i s bonusovou prémií. Neponechali však nic náhodě a aby si svoji výhru pojistili, přizvali coby producenta ostříleného Butche Viga. Jmenovat všechny ty slavné bandy, se kterými tento pán spolupracoval a kterým dopomohl na výsluní, nemá snad ani smysl.

U klipovky "Alright" jsem si ráno co ráno vařil kafe a připravoval snídani, když ji před časem MTV2 protáčelo několikrát za den. To byla moje první zkušenost s tímhle triem. Klip je to zatraceně americký, říkal jsem si tehdy. Ostatně celé "All Or Nothing" zní tak nějak americky. Těžko říct, zda je to způsobené oblibou kapel jako Nirvana či Pixies, kterou se ostatně muzikanti nikdy netajili. The Subways ovšem klamou tělem, protože místem, odkud pocházejí, je vnitrozemí Velké Británie.

Ačkoliv nedělají nic, co by před nimi někdo jiný již nejmíň stokrát nezopakoval, dělají to osobitě a především chytlavě. Hutný kytarový zvuk zpěváka a kytaristy Billyho Lunna a doprovodný vokál basistky Charlotte Cooper jsou dva faktory, kterými si mě získali prakticky okamžitě. Navíc je sympatické, že se nesnaží nikomu vnucovat pocit, že dělají kdovíjaké umění. A také to zaslouží uznání.

Odpusťme kapele, že desku otevírá chytlavka "Girls & Boys", jež zároveň vyšla coby pilotní singl. Dneska se to tak prostě dělá. Ostatně v tom nejspíš bude mít prsty firma. Nicméně "All Or Nothing" je jedna z těch desek, u kterých se při prvním poslechu třesete nervozitou a obavami, aby ta následující pecka nebyla horší než ta, kterou jste právě doposlouchali. Což ostatně také není. Nemusíte si tedy o kolekci zhoršovat mínění a nic vám nebrání v tom, abyste ji vychvalovali všude, kam se jen vrtnete.