Deset písní o smutku

Měli jste rádi Kryštof? A chcete je mít rádi i nadále? Pak ale zapomeňte na "Lolitu", "Obchodníka s deštěm", dokonce i na "Ženy" či "CosmoShop". Ostravská kapela se totiž na novinkové kolekci "Mikrokosmos" vydala zcela novými cestami, které se nemusí každému, kdo si oblíbil jejich první desky, zrovna líbit. Ale pokud desce dáte šanci, pak budete mít Kryštof rádi i dále. A dost možná ještě více než dříve. "Mikrokosmos" totiž není po hudební, textové ani aranžérské stránce deskou nijak lehkou, musíte jí dát mnoho poslechů, aby vám vaše úsilí vrchovatě vrátila. Není to nahrávka na první či druhý poslech, osobně jsem ji začal oceňovat až po pátém projetí a teprve po desátém mě naprosto pohltila, což je v dnešní době velmi nevšední.

Kapela se na novince rozhodla nespolupracovat s Dušanem Neuwerthem, který byl šedou eminencí jejich úspěchu, místo toho na post producenta přizvala Honzu Muchowa (ne že by se zrovna ti dva neznali...). Na zvuku desky se to podepsalo velmi výrazně, ale rozhodně nečekejte elektronické orgie, ani naopak folkově znějící skladby, o čemž ještě nedávno mluvil Richard Krajčo. Ten zmínku o folku možná myslel v souvislosti s texty, které na "Mikrokosmu" hrají mnohem větší roli než dříve. Mnohem větší, než třeba hitové melodie. Krajčo a spol. považují nové album za nejlepší, které dosud natočili, a mají bezpochyby pravdu. Mimořádně vyrovnaná kolekce deseti skladeb přináší mnoho nového, neobsahuje slabší místa a nutí člověka se zamyslet.

Jeden z vrcholů desky přijde hned na počátku v písni "Pan Sen". Neuvěřitelně rozbitá a přitom pohromadě znějící skladba zaujme hned několika věcmi - ať už je to zvukový náraz na úvod, francouzský zpěv Ivy Frühlingové, útok bicí soupravy u konce skladby nebo obecně přes všechny nevšednosti hitový potenciál. Jen při aranžování této písničky museli ve studiu strávit snad měsíc času, tak velké zvukové dobrodružství to je. Pilotní singl "Srdce" ve své jednoduchosti pak vypadá jako chudý příbuzný, ale zdání klame, jen je nutno nevšednost hledat jinde. Třetí položka v podobě písničky "Zrcadlení" je hned druhým vrcholem nahrávky - na první pohled obyčejná klavírní balada, jejíž síla roste s každým poslechem, který vám přináší další a další hudební objevy. Celkově je deska velmi temná, atmosféru pak prosvětlují dva rychlejší kousky v podobě "Motýlka", kde se Kryštof dostávají až někam do hájemství britských kytarovek, a "Brouků", kde díky banju na mysl vytanou hravé hitovky Wanastowek z dob desky "Lži, sex a prachy". Problém mám ovšem se závěrečnou skladbou "Kruhy z duhy", kterou na ploše šesti minut soustavně ničí monotónní chemický úder bicích. Mám pocit, že kdyby Muchow našel odvahu bubny zcela vypustit, pak by se teprve jednalo o proklamovanou symfonickou báseň a její krása by neměla kazu. Na stranu pozitiv bych ale ještě rád přihodil skutečně novátorskou práci se smyčci, které jen bombasticky nepodkreslují, jak je v popu zvykem, ale v písních jako "Pan Sen" či "Sqěle" hrají zcela nezastupitelnou roli. Nutno slyšet, těžko se popisuje...

Zcela nutné je se u "Mikrokosmu" zmínit o textech, protože ty na desce hrají velkou roli. V několika skladbách se Krajčo vyzpívává ze své schízy, kdy na jedné straně chce být velkou hvězdou, na straně druhé mu vadí, že je považován za popovou loutku, jíž není a nechce být. Jakkoli to je zcela pochopitelné, na druhé straně v tom vidím největší problém alba - Krajčo se na celé nahrávce bere tak zatraceně vážně bez sebemenšího nadhledu a kousku ironie, až to občas může člověka popudit.

Kryštof natočil svou posluchačsky nejtěžší, ale bezpochyby také nejlepší desku. Popsat by se dala slovy: - těžká jako prase, krásná jako anděl. Skutečně tomuto albu musíte dát čas uzrát, neposlouchá se zpočátku vůbec lehce. Ale ta námaha na straně posluchače stojí za to.

P.S.: Nové album Kryštof je dalším adeptem na hromadnou recenzi, takže za přibližně dva týdny se můžete těšit na názory deseti dalších redaktorů musicserveru.