Mario Winans pochází z gospelové rodiny, v mládí si osvojil bicí a piano, ale nakonec se rozhodl zůstat neviditelným členem hudební scény a začal se živit producentskou prací. Začínal produkováním gospelových alb převážně členů slavné Winansovy rodiny, Freda Hammonda, The Anointed nebo Clark Sisters. Známějším jménem do party byl až R Kelly, v posledních letech se pro něj nejvýznamnějším bodem kariéry stalo působení v P. Diddyho labelu Bad Boy. Nejdříve vůbec neuvažoval o tom, že by mohl být sólovým hudebníkem, ale nakonec v roce 1997 vydal debutovou desku "A Story Of My Heart", která se však vůbec nechytla. Po sedmi letech to tedy Mario Winans zkouší znovu s deskou "Hurt No More" a jak jsem poznamenala v perexu, už jméno P. Diddy, které stojí na místě producenta, zaručuje, že nejde o žádný propadák.

Nehodlám však psát oslavu desky jenom proto, že za ní stojí známé jméno. Přece jen se najde pár věcí, které mi vadí a ta první přímo bije do očí (nebo spíš do uší). Po krátké předehře začíná skladba "Never Really Was", která sice začíná odvazově a už skoro zvedá člověka ze židle, jak by ne, když jde o populární počáteční melodii z Madonnina "Pappa Don't Preach", ale kombinace docela nezáživné r'n'b skladby s tímto samplem se k sobě hodí asi jako konzerva s tuňákem a ovocný jogurt k jedné večeři. Někteří lidi snesou všechno, ale mně to přijde naprosto uhozené na poslech. Je to, jako byste poslouchali dvě skladby, které k sobě vůbec nepatří. V současnosti existuje spousta mash-upů, které zní až s podivem velmi dobře, ale tenhle jejich řady určitě nezaplní. Navíc člověka rozhořčí hned krátce poté, co si desku pustí, odhaduji, že to měl být vypalovák na začátek, viditelně se to však moc nepovedlo. Hudební chuť vám spraví hned další skladba, která vyšla jako průvodní singl, mnozí už ji jistě znáte, protože koluje v rádiích jako typický střední proud. Nicméně od popových odrhovaček sloužících jako rádiová vata se tahle liší svou nápaditou kombinací samplů (bohužel pro Maria, tady se zrovna moc neprojevuje jeho kreativita, spíš jen smysl pro smíchání těch správných prvků, aby vznikl líbivý r'n'b hit). Skladba upoutá rytmem, který pochází z již legendární skladby Fugees "Killing Me Softly" a vokálem Enyi. Pokud čekáte, že v podobném duchu se ponese zbytek desky, je to docela jinak. Další skladby jsou již bez samplů, což je obdivuhodné vzhledem k žánru, soul a r'n'b jsou v poslední době v podání nejrůznějších interpretů doslova protkané odkazy ke starším již dlouho známým skladbám, vlastně to tak bylo už od počátků těchto žánrů.

Deska se drží bad boyského stylu se vším všudy, nechybí typické předěly mezi tracky, snaha navazovat dějově na jednotlivé skladby a velké množství hostujících rapperů. Řekla bych, že počet skladeb je poněkud přehnaný, v závěru už se všechno začíná nepříjemně opakovat, jak rytmy, tak stále stejně znějící Mariův hlas. Ale to zřejmě nebude to, co by příznivcům urban music vadilo. Tenhle žánr není o zpěvu, i když musím dodat možná důležitou poznámku - Mario Winans nerapuje, ale zpívá. Trochu překvapivé, ale proč ne, jak už jsem párkrát zmínila, přestože Mario Winans dodržuje určité "zákony urban music", snaží se přinést také něco nového, ať už jsou to nevysamplované melodie v ostatních skladbách nebo právě to, že se nesnaží jen pohupovat ze strany na stranu, mávat rukama, rapovat a nadávat, jak je to na světě všechno nesnesitelné. Místo toho si v klidu sedí u piana a nepříliš namáhavým tóném vyzpěvuje svoje soulové melodie.

Nepovažuji Maria Winanse za spasitele novodobého soulu, který vymyslel něco, co tu ještě nebylo, ale s ohledem na ostatní rapové desky středního proudu Mario vede. Nicméně střední proud neznamená na hudební scéně vrchol a podle mého osobního názoru, který se vůbec nemusí shodovat s názorem příznivců žánru, mi deska zní přece jen, přes všechny snahy, velmi stereotypně. Nejspíš to bude tím, že inklinuji spíše ke zpěvu a melodii než k rytmu. Pokud jste na tom opačně, klidně si přijdete k výslednému hodnocení pár bodů.