Hned úvodem vás musím upozornit na jednu důležitou věc - pokud z názvu kapely usuzujete, že budete mít co do činění s klasicky bluesovou deskou, máte menší smůlu a musíte hledat jinde. Styl, který Jon Spencer (zpěv), Judah Bauer (kytara) a Russell Simins (bicí) produkují, je totiž z trochu odlišného těsta. Do svých desek tito chlapíci vrývají rámusivý, špinavý a hlavně nekompromisní sound, opírající se hlavně o zdeformovaný zvuk kytar, chytlavé riffy a osobitý zpěv frontmana Spencera. S touto kombinací sklidili úspěch zejména v souvislosti s předešlým albem "Plastic Fang", pročež se sedmá deska "Damage" v Americe těšila nemalému očekávání.

Hlavní produkci svěřili Blues Explosion osvědčenému Stevu Jordanovi (krom Spencerovy party spolupracoval například s Rolling Stones), ten si vzal k ruce chlapíka jménem Alan Moulder (My Bloody Valentine, Jesus And Mary Chain, Nine Inch Nails). Producentské (místy i autorské) zásluhy však na desce mají také duo Elegant Too, které má mezi zářezy na hudební pažbě taková jména jako Robbie Williams či Wu Tang Clan i zhudebnění několika reklam (Coca-Cola) a televizních znělek (Discovery Channel), dále pak hip-hopoví producenti DJ Shadow a Dan The Automator (začal si např. s Primal Scream, Gorillaz, členem Blur Albarnem či Frantzem z Talking Heads) i funkem nadchnutý DJ, muzikant a skladatel filmových melodií David Holmes, jenž na album "Damage" přivedl svúj vcelku mladý projekt Free Association. Těmi, které zde ovšem uslyšíme zřetelněji, jsou pak Martina Topley-Bird, která si v devadesátých letech vydobyla jméno jakožto vokalistka trip-hoppera Trickyho (zmohla se také na několik sólových počinů, z nichž zatím poslední je album "Quixotic"), člen Public Enemy Chuck D. a saxofonista James Chance. Sami snad uznáte, že taková sešlost nemohla desce neprospět (obzvláště se povedlo angažmá něžně znějící Topley-Bird, jejíž zpěv krásně kontrastuje s ponurým vybrnkáváním kytary v baladické "Spoiled", a rappera Chucka D.).

Koho tato nahrávka potěší určitě, jsou jistě fanoušci již jednou jmenovaných Rolling Stones (a samozřejmě všech jim podobných kapel). Pravda, band Jona Spencera razí o dost syrovější sound kytar a na zvuk baskytary zde můžete zapomenout, jejich hudební postup je však takřka identický s postupy jejich předchůdců. Prachsprostý rock'n'roll, jakého tu máme už z let minulých přehršle? A komu to vadí? Skladby mají drive, Spencer je tím pravým mužem na svém místě (například v "Damage" vám jeho výkon nejspíše připomene právě Rolling Stonea Jaggera, v relativně poklidné "Rattling" se zase nechává volně inspirovat samotným Presleym), navíc, jak už tomu u povedených desek bývá, je možné si všimnout mírných žánrových odchylek, tu směrem k rapu (Chuck D. v "Hot Gossip"), tu k jazzu ("Rivals"), místy skoro i k popu ("Crunchy"). A pak je tu také již několikrát zmiňovaný sound. Vsadím se, že mnohým nezkušeným byste snadno nakukali, že právě poslouchají garážovou nahrávku tří talentovaných chlapíků.

Že se neustále vracím k tomu, jak zvláštně celá deska zní? Vždyť právě to je na "Damage" to nejzábavnější! Drsný, nekompromisní a přesto přístupný styl trojice Blues Explosion si získá (nejen) každého pravověrného rockera, kterému se stýská po starých dobrých časech. Dejte jí šanci a sami uznáte, že ač není ničím převratným, ta deska prostě má něco do sebe.