Představovat Sarah Brightman nemá nejspíš prakticky žádný význam, jelikož už se o ní u nás napsalo více než dost, a proto se rovnou uchýlím k vlastní reportáži. Po mém příchodu do haly jsem konstatoval, že tento koncert bude aspirovat na koncertní propadák roku, tedy alespoň co se týče návštěvnosti, protože v době zahájení koncertu mohlo být v hledišti zhruba tři tisíce diváků, jejichž počet možná těsně se zahájením mohl ještě o něco málo stoupnout. Ale na druhou stranu všechna čest těm, kteří přišli, poněvadž ti vytvořili tak bouřlivou atmosféru, jakoby byla hala plná.

Celá show byla koncipovaná spíše jako divadlo, než jako klasický popový koncert, čemuž se vzhledem ke kořenům Sarah Brightman nelze divit. Pódium, ze kterého vybíhal spojovací článek k jakémusi malému předsunutému pódiu, bylo zahaleno oponou v arabském stylu. Koncert začal se čtvrthodinovým zpožděním, takovou akademickou čtvrthodinkou. Na onom předsazeném pódiu se za zvuků arabské melodie objevila hlavní aktérka. Tímto se v podstatě přivítala s fanoušky a poté spustila titulní skladbu z posledního alba "Harem". Jediná věc, která se mi moc nelíbila hned od počátku, byla absence doprovodné kapely. Ne že by Sarah Brightman zpívala na half-playback, to opravdu ne, ale doprovodná skupina společně se smyčcovým orchestrem byla utopena až za pódiem, což působilo tak nějak divně. Ona sice po určité době vyjela a stala se součástí celé show, ale právě v těch částech, kdy zůstávala schovaná, jsem měl pocit, jako když se dívám na nějakou nováckou estrádu.

Sarah Brightman střídala novinky z "Haremu" se svými největšími hity a hlavně ukazovala jednu z nejlepších show, které jsem v poslední době viděl. Například "It's A Beautiful Day" odzpívala na teleskopickém výtahu vysokém asi tři metry, který se vynořil přímo z hlavního pódia. V danou chvíli uměla i překvapit publikum, což se jí povedlo hlavně při "Dust In The Wind", u které se na malém pódiu objevili dva hudebníci pouze se španělkami a písničku odehráli akusticky, což se zcela vymykalo tomu, co bylo a co mělo přijít poté. Asi za nejpůsobivější okamžik bych označil moment, kdy Sarah Brightman spustila "Who Wants To Live Forever" od Queen. Opět ho odzpívala na teleskopickém výtahu, který pro změnu vyrostl z mini pódia uprostřed haly. Ve výšce zhruba šest metrů pak zpívala tuto nádhernou píseň a celé to vypadalo jako že se vznáší halou. Byl to jeden z momentů, na který se jen tak nezapomíná.

Sarah Brightman si hrála s publikem i jinak. Chvíli byla oblečená jako sexy vamp, chvíli jako nevinná dívenka a konečně chvílemi se z ní stávala téměř éterická bytost, která, kdyby se jí někdo dotknul, nejspíš by se rozplynula. Po impozantní "Who Wants To Live Forever" se objevily na pódiu tanečnice, které do té doby dělaly pouze křoví. Nyní ale byly zahaleny kápí a za zvuku začínající "Anytime, Anywhere" nesly v rukou lucerničky a celé to působilo jako zástup elfů. V následujícím setu zavzpomínala Sarah Brightman především na své operní působení. Zazněly například "Nella Fantasia" nebo "La Luna", kterou, ač je mi to trapné psát, bude převážná část národa znát jako "Měsíčku na nebi" z filmu Zdeňka Trošky "Slunce, seno, jahody" v podání paní řídící, a těsně před přestávkou zazněla i slavná "Nessun Dorma" z opery "Turandot" od Giacoma Pucciniho, kterou můžete znát v podání Luciana Pavarotti. Jak jsem již psal, celá koncepce show se ubírala spíše k divadelnímu představení, o čemž může svědčit i dosti neobvyklá dvacetiminutová přestávka.

Po přestávce se dostalo opět na nové album "Harem", z nějž byly ke slyšení hned čtyři skladby. Celek zněl jako zajímavá směs arabských motivů a s voláním džungle propojenými disco rytmy. Při nich se ukázalo, že výtahy v první části nebylo vše, co pódium, které přivezlo zhruba sedm kamionů, umí. Jednu chvíli se Sarah Brightman vznášela nad pódiem zavěšená na lanech a za chvíli po tom cestovala nad scénou na jakémsi visutém chapadle. Zajímavý okamžik přišel ve chvíli, kdy z prostoru pod jevištěm vyjel klavír, na který pak Sarah zahrála "Free", při které ji vypomohl zpěvák Kadim Al Sahir. Po této písničce už následoval hit za hitem. Nejprve sice trochu divná verze Armstrongovy "What A Wonderful World", ve které se v podvazkách houpala v dešti růžových lístků na houpačce, ale potom perfektně zazpívala "Whiter Shade Of Pale" od Procol Harum. V roli nevěsty se představila v jakémsi mixu "Twisted Every Day" a "Phantom Of Opera", po kterém se jí už dostalo v sektorech na ploše velkého potlesku. Se slovy "It's Time To Say Goodbye," spustila snad svůj největší hit, který netřeba představovat. Poté už vstala celá hala a spustila tak bouřlivý potlesk, jakoby byla zaplněná až po střechu. Samozřejmě to nemohlo zůstat bez odezvy, a tak následovaly ještě dva přídavky v podobě "The Journey Home" a "A Question Of Honour", při které Sarah Brightman zavěšená nad jevištěm metala salta jedno za druhým. O atmosféru vyvrcholení se postaraly nezbytné konfety a celý koncert byl zakončen děkovačkou podobnou té z divadel.

Ač jsem šel na koncert Sarah Brightman trošku skeptický, poněvadž jsem si do té doby nedokázal představit, jak její hudba vyzní v takovém prostředí, musím napsat, že mě velice mile překvapila svojí velice živou a organickou show a samozřejmě svým naprosto bezkonkurenčním zpěvem. Koncert Sarah Brightman byl opravdu vynikající a je jen škoda, že díky relativně velké ceně vstupenek, která nebyla ekvivalentní s její popularitou u nás, si nenašlo cestu do haly v Holešovicích více lidí.

1. část:
Harem
Beautiful
It's A Beautiful Day
Dust In The Wind
Who Wants To Live Forever
Anytime, Anywhere
Nella Fantasia
Stranger In Paradise
La Luna
Nessun Dorma

2. část:
No One Like You
Arabian Nights
The War Is Over
Free
What A Wonderful World
Whiter Shade of Pale
Twisted Every Way / Phantom Of Opera
Time To Say Goodbye

Přídavky:
The Journey Home
A Question Of Honour

Sarah Brightman, T-Mobile Aréna, Praha, 9.9.2004