O Red Hot Chili Peppers jste si po jejich znovuzrození v novém století na našem serveru mohli přečíst dost, takže si odpustím biografické detaily a rovnou jdu na fakta a dojmy. Fakta - jde o záznam ze tří červnových koncertů v londýnském Hyde Parku, při kterých se kapela představila prý asi sto tisícům diváků. Deska vyšla asi dva měsíce po výběru největších hitů na DVD, asi po devíti měsících po vydání největších hitů slavnější druhé půlky kariéry na CD a skoro před stejnou dobou vydaným koncertním DVD z irského Slane Castle. A teď ty dojmy.

Jak kolega správně poznamenává ve své recenzi živáku Pearl Jam, ne vždy mají koncertní alba smysl. Bohužel se u záznamu koncertu Red Hot Chili Peppers v Hyde Parku nemohu zbavit dojmu, že ten je výborným příkladem téměř zbytečnosti. I fanoušek RHCP (přičemž k těm umírněným bych se mohl směle zařadit) si asi poklepe na čelo, co to má za smysl vydávat živák po tak krátké době od výborného koncertního DVD. A bude očekávat, že tedy dostane něco navíc, co mu ospravedlní koupi cédečka. Firma má jistě jiný názor, ale fanoušek nedostane navíc skoro nic. Je to logické, jak by také mohl, když se za poslední rok u kapely neudálo moc nového. Proto na všech výše zmíněných nosičích byly favorizovány poslední dvě desky "Californication" a "By The Way". Přes částečně oprávněnou kritiku vyměklosti a sázkách na jistotu se o nich nedá říct nic jiného, než jsou výborná. Zatímco u DVD, po čerstvě vydané poslední desce, by se snaha prodat nový materiál dala ještě pochopit, u výběru už jsem byl více na vážkách, pomíjení "One Hot Minute" nebylo tak úplně v pořádku. Ale proč je na tomhle dvojCD z 23 skladeb (intro, kejkle na bicí a trumpetu nepočítám) 15 opět z posledních dvou (9! z "Californication", 6 z "By The Way"), na to bych se papriček osobně moc rád zeptal.

Což o to, ne že by skladby zahrané na koncertě nebyly pecky, ale papričkové mohli být trochu odvážnější ve výběru. Zařadit, když už na to měli dva disky, trochu jiné písničky než jen hity - co třeba takové latinou šmrncnutou "Cabron" nebo lehce skáčkovou "On Mercury", když už zůstanu u posledního alba. Nebo proč nezahrál Frusciante něco ze svých aktuálních sólových alb? Než se na mě sesypou fanoušci kapely, nutno uvést, že ti, kteří na koncertě byli, si na internetu pochvalují, jak skvělé to bylo, jak to všem hrálo jak z partesu, Kiedies výborně zpíval. Být tam také, asi bych byl smířlivější, ale takto, při poslechu "chladného" disku, tak úplně nemohu.

A nejsem sám - aspoň jeden z těch, kteří tam byli, dokonce na všech třech koncertech, je soudnější a všímá si stejných věcí jako já. Zvuk není bůhvíco, možná za to mohly jen dva měsíce na zpracování koncertů. Ale nedostatek času nemůže přehlušit jednoduché zjištění, že Kiedesovi to až příliš často hodně intonačně ujíždí. Taková "Parallel Universe" je v tomto směru odstrašující příklad a je až neuvěřitelné, že ze třech koncertů nebylo možné vybrat lepší verzi. Na koncertním DVD bylo vidět, jak ze začátku měl podobné problémy, ale potom se do toho dostal. Možná tyto tři londýnské koncerty za sebou byly moc, možná měl prostě slabší den, ale stejně... Ještěže zbylá trojka kapele zachraňuje čest, Frusciante si se svou zachránkyní rozumí velmi, Flea potvrzuje pověst jednoho z nejlepších rockových basistů a Chad to rytmicky jistí. Ale klasiky "Under The Bridge" a závěrečná "Give It Away" se povedly dost, to natažení poslední kytarovými orgiemi na třináct minut je sice možná moc, ale na konec koncertu fajn.

Koncertní verze skladeb nemusí být stejné jako ty na desce a je "povoleno" nebýt tak dokonalý jako ve studiu, ale měly by dostat "něco" navíc. Bez pocitu "byl jsem při tom" si nemohu pomoci, ale některé skladby (třeba hned úvodní "Can't Stop" nebo "Californication", ale našly by se další) jsou v albových verzích zajímavější. Nebo "Easily" je přesně ten případ skladby, kterou si užíváte na koncertě, ale ze záznamu působí díky kytarovým sólům už trošku samoúčelně. Obdobně si doma v obýváku užije hlavně jen velký fanoušek intro a zakončení v "Right On Time" inspirované Joy Division, Chadovo kratičké sólo na bicí s odkazy na U2, Queen nebo Led Zeppelin a Fruscianteho škádlení Fleaovy trubky, i když k atmosféře koncertu patří.

To navíc, co dostane posluchač s touto deskou, jsou nové nebo neslyšené skladby. Kapela zahrála dvě své nové skladby, které sice ve společnosti ostatních hitů působí jako chudší sestřičky, ale třeba si zvyknu, "Leverage Of Space" je z nich ta lepší. Jedna skladba ("Fortune Faded") je skoronová, byla už na výběru hitů. Papričky mají rádi coververze, ale "Brandy" od Looking Grass hodně zapadne. To v punkové "Black Cross" od 45 Grave aspoň ukázali, že ještě nejsou takoví páprdové. Největší perličkou je určitě krátká předělávka "I Feel Love" od Donny Summer, kterou svým vysokým hláskem piští Frusciante.

Možná jsem příliš náročný a měl bych být spokojen s první řádným živým albem tak zajímavé kapely, se dvěma hodinami výborné hudby, která je doplněna fotografiemi v bookletu s tou správnou atmosférou. Ale stejně bych radši šel na koncert a tohle CD si odpustil. Měli ho vydat jako DVD, takhle si radši pustím živák ze Slane Castle s obrázky nebo řadová alba bez obrázků.