Bratři Ebenové nepatří mezi soubory, které objíždějí do omrzení pódia v každé zapadlé vísce. To je možná škoda, ale o to jsou zase jejich koncerty vzácnější. Když jde navíc o veřejné natáčení DVD, je to skoro zázrak. Blíže v reportáži našeho redaktora.
© www.bratriebenove.cz Bratři Ebenové jsou na naší hudební scéně zcela výjimečným zjevením, ač by jejich mile civilní projev, antihvězdná prezentace a celkově značně "konformní" (ne)vystupování na veřejnosti měly nahrávat pravému opaku. Přesto jsou již přes dvacet let souborem, který v dobrém slova smyslu vybočuje a vždy k dobru věci. Tentokrát se David,
Kryštof a Marek v rámci letního miniturné rozhodli udělat zastávku v nádherném prostředí palácových zahrad Pražského hradu a natočit při veřejném vystoupení své první DVD (
Marek Eben pro tento případ překřtil označení DVD na zkratku sousloví
Dost Velká Drzost). Prostory Ledeburské zahrady se ve spojení s horkým srpnovým večerem (resp. nocí) ukázaly být místem takřka dokonalým, a tak jediné, co mohlo očekávaný zážitek pokazit, byl případný výpadek účinkujících hudebníků. Těch se na pódiu vystřídalo víc, než je u běžných koncertů bratrského tria zvykem, a už jen při pohledu na složení tohoto All
Stars Bandu se mohl návštěvník rozloučit byť jen s nadějí na méně než stoprocentní výkon.
Kromě hlavních postav večera vystoupili kmenoví členové doprovodné kapely Pavel Skála, Jiří Veselý, Jiří Zelenka (tedy polovina Mišíkova
Etc...) a
Jaromír Honzák, aby je pak během večera doplnilo celkem pět hostů. Při sledování instrumentálních výkonů jednotlivých doprovodných hudebníků člověka až napadá, zda jsou hlavním důvodem k návštěvě koncertů bratří Ebenů jejich skvělé písně a nezaměnitelný projev, či spíš možnost zhlédnout výkvět českého muzikantství. Asi to bude oboje. Během bezmála dvou a čtvrt hodin čistého času (!) zaznělo devětadvacet položek zahrnujících jakýsi výběr z čtvrtstoletí existence tohoto prazvláštního uskupení. Není překvapením, že zazněla celá poslední deska "Já na tom dělám" doplněná devíti písněmi z "Tiché domácnosti" a dvěma kousky z dvacet let (!) starého prvního alba "Malé písně do tmy". Zbytek obstaraly nevydané písně z nerealizované ypsilonské hry "Caligula" a tři zbrusu nové, povětšinou dosti "nabroušené" skladby. Ačkoliv se nejedná o nejlepší položky z repertoáru, největší pozornost celkem přirozeně poutaly ty písně, ve kterých s kapelou vystoupili již zmiňovaní hosté. Jako první přišli členové souboru Scholla Gregoriana Pragensis, aby svými školenými hlasy obohatili dvě písně z výše jmenovaného "Caliguly". V té druhé ("Senecte, pomoz") se připojil i očekávaný Jiří Bartoška, aby svými krátkými promluvami - tak jako na desce - nabudil zdání neodvratné osudovosti. Jeho hostování v plné parádě předvedlo bídu tzv. velkého herectví. Potřebuje-li si Mistr k navození atmosféry uprostřed písně významně zapálit cigaretu, pak by se měl - slovy klasika - věnovat práci jakékoliv, ale hlavně jiné. Takto vypadal jako blbec.
Třikrát během večera vystoupila
Iva Bittová; dvakrát v duetu s Markem ("Tichá domácnost" a "Chůze") a těsně před koncem pak sama v křehké a skvěle předvedené "Vidíš, vidíš". Samostatnou kapitolou byl
Jiří Schmitzer v písni "Šílený chlap" (opět původem z Ypsilonky, tentokrát ze hry "Vosková figurína"), kterážto se díky zpěvákově výpadku zhruba uprostřed skladby musela opakovat. Prakticky každá odehraná položka by si zasloužila samostatnou zmínku, minimálně díky úžasným muzikantským výkonům a bezvadné souhře. Výborně dopadly všechny tři novinky; zejména poslední svou průrazností a tahem na branku více než připomněla tvorbu Vladimíra Mišíka a jeho
Etc... Kapela střídala překvapivě "hlasité" (termín "tvrdé" v případě bratří Ebenů jaksi nesedí) písně, např. "Hotely", "Já na tom dělám", "Je to takové..." či "Slávy dcera", s něžnými a rozjímavými skladbami, třeba úvodní "Za malou chvíli", "Až se zeptá ráno", "Sonet 57" nebo "Na růžích ustláno". A ve všech zněla naprosto přesně a věrohodně. K vrcholným číslům patřily již uvedená "Až se zeptá ráno", "Sonet 66" s nádherným Skálovým sólem a křehká "Sůl v očích" ze hry "Matěj Poctivý". Ovšem vybírá se velmi těžko, obzvláště když patříte ke skalním obdivovatelům ebenovského "family rocku". A taková "Trampská" s téměř opravdovým táborákem a Skálovým lap steelem nemohla nechat klidného snad ani nejzarytějšího skeptika.
Po všech stránkách vydařený koncert moderovaný bezchybným Markem Ebenem skončil několik málo minut před půlnocí písní "Jak to dělaj' kosmonauti". Neví někdo z čtenářů, jak to dělaj' Ebeni?
Bratři Ebenové, Ledeburská zahrada, Praha, 10.8.2004