Vznik The Magnetic Fields se datuje do první poloviny devadesátých let. Zakladatel Stephin Merritt vydal dvě sólová alba, jmenovitě "The Wayward Bus" (1991) a "Distant Plastic Trees" (1992) a až posléze založil tuto formaci. Před podepsáním smlouvy u velké firmy vyšlo několik alb u nezávislého labelu Merge Records, prvotina spařila světlo světa v roce 1993 a dostala jméno "The House Of Tommorow". Vrcholem tvorby však bylo trojalbum "69 Love Songs" (1999), na kterém bylo, jak už sám název napovídá, šedesát devět písniček o lásce ve všech možných podobách a ne nadarmo je zde určitá shodnost s jednou oblíbenou polohou v sexu. Když se The Magnetic Fields trochu více provařili do povědomí, začali Stephina Merritta hlasově přirovnávat k mladému Johnnymu Cashovi a co se týče textové poetiky k Bobu Dylanovi. Návratem u velké firmy je deska stručně pojmenovaná "I", na které většina skladeb má v názvu právě slůvko "Já". Stephinovy společníky jsou Sam Davol (smyčce), Calaudia Gonson (bicí, perkuse, klavír, vokály) a John Woo (banjo, kytary). "I" je atypický pohodový pop, který se nepřeslechne v ostatní strojové výrobě, v bookletu je i poznámka, že nebyly použity žádné syntenzátory nebo jiná elektronická hýblátka.

Na "I" je čtrnáct písniček, z nichž většina se svojí délkou hravě vejde pod tři minuty. Hudebně prim hrají akustické nástroje v čele s klavírními linkami, které vám nastrojí poutavou poslechovou chuťovku, ve které zavítáte i do baroka, do tohoto období je totiž laděný song "In An Operetta". Stephin Merritt dokáže být ve svých textech štiplavě vtipný, melancholický, ale i tragický, všechny tyto nálady naleznete i na novince. Poklidné skladby střídají dynamičtější a taková "I Trought You Were My Boyfriend" vás dokonce může v pohodě roztančit. Je to totiž pecka postavená na jakési retro tónině disko soundu přelomu let sedmdesátých a osmdesátých, kdesi jsem i četl, že by mělo jít o převzatou inspiraci od Pet Shop Boys - řekl bych však, že tato informace je zcela zavádějící. Po mrazivém začátku s "I Die" se dostává na přetřes jakákoliv nevíra v cokoliv se songy "I Don't Believe You" a "I Don't Really Love You Anymore". Nejvíce asi zaujme závěr první části alba s písněmi "I Was Born" a "I Wish I Had An Evil Twin". V závěru desky potěší krátký příběh dívky jménem "Irma", jejíž tatínek boural s jejím džípem, nebo poutavá melancholie "It's Only Time" o ztrátách lásky.

Čím více jsem poslouchal desku "I" od The Magnetic Fields, nacházel jsem v určitých momentech i jiné přirovnání - a to k Crash Test Dummies, ale ta podobnost je zcela náhodná. Hudba The Magnetic Fields je hodně náladová a chvilku vám potrvá, než jí přijdete na kloub. Podobný problém možná zažijete i s texty, Stephin Merritt je prostě nevypočitatelný. Pokud někde na The Magnetic Fields narazíte, určitě jim věnujte alespoň krátkou pozornost, protože si ji zaslouží, a možná si je získáte i pro sebe.