Tak jim ta deska konečně vyšla. Skupině Imodium měl její debut vyběhnout už před dvěma lety, ale nepřízeň osudu a všech možných dalších neuchopitelných veličin si s termínem pohrála, takže album se oficiálně narodilo až v červnu 2004. O trojici teenagerů jsem už dávno předtím slyšel samou chválu a zvláště kolega Jaroslav Špulák (toho času redaktor deníku Právo) byl jejich zarputilým zastáncem. Posluchači se s nimi mohli ve větší míře setkat jednak na kompilaci "Beat Infusion", jednak jako s účastníky významných festivalů (Rock For People, Broumovská kytara, Noc plná hvězd). Tady všude kapela ve složení Thom (kytary), Radouš (basa) a Kárl (bicí) sbírala cenné zkušenosti, které po vzoru australských Silverchair přetavila v mladistvou nahrávku plnou syrových kytar, klenutých melodií a podmanivých refrénů.

Album si posluchače získá, to rozhodně. Hlavně jeho počátek je vystavěn ze silných skladeb, ve kterých se Imodium prezentují coby zruční skladatelé s citem pro vkusnou melodii naroubovanou na šlapající rockový podklad. V tomto směru jde nejdál druhá pecka "Gaston", jež disponuje především skvěle vystavěným grungeovým refrénem s úsečnou, ale velmi výraznou melodií á la Nirvana. Přímočařejší, ovšem nikoli horší je energický otvírák "Koník", stejně jako trojka "(Jsem to) já". Ve všech zmíněných skladbách dominuje projevu Imodia především lídr Thom, který má - zvláště vzhledem ke svému mladistvému věku - hlas, před nímž nezbývá než smeknout. Z muziky broumovských studentů je cítit inspirace a pokora před Seattlem současně. Na druhou stranu je evidentní snaha vymanit se z již tradičních opratí a vystavět si vlastní cestu. Takové úsilí ale naráží na překážky, které se nepodařilo zcela překonat.

Debut je bohužel až příliš pohroužen do snahy o všežánrovou vstřícnost, pročež z oněch třinácti kousků je dobrá třetina vesměs vláčných, nudných, zbytečně rozbředlých popových árií, které berou rockovému publiku, jemuž je Imodium nejbližší, chuť a potěšení. První singl z desky "Smutnohra" se ještě dá díky slušnému textu a poměrně zajímavé melodii vystát, ale pokračování jako "Noc tě schová", "Neznámá" či "Proplouvám" už nenabízejí zhola nic výjimečného ani zajímavého. Hlavně díky tomu je druhá polovina desky o poznání stuporóznější než ta první. Nadprůměrné písně "Beztíže" nebo "Sám" jen tak tak vyrovnají zkažený dojem, o který se postarají nic neříkající plouživé táhlosti a pusté kytarovky ("Tajemství").

Jak to tedy je s Imodiem ve skutečnosti? Nepochybně to je talentovaná trojice s velmi nadaným zpěvákem v čele, z něhož by se mohl vyklubat stejně charismatický leader, jakým je třeba Petr Kolář. Milým překvapením jsou také texty, které většinou představují v kontextu české mainstreamové rockové scény solidní veršotepecký nadprůměr. Kde má ale skupina mezery, jsou kompozice a skladatelské preference. Chlapci by si měli uvědomit, jestli chtějí dělat rockovou hudbu, nebo líbezný pop pro náctileté "diskofily". Na kytarové desce může být nějaký ten ploužáček, nesmí se však stát nosnou částí nahrávky, k čemuž Imodium bohužel nemají daleko. To vše ale lze přičíst věku a pubertální melancholičnosti. Kdo ví. Platí tolik - vstup Imodia na českou oficiální scénu není ostudný, ale v žádném případě se nejedná o zjevení (jak někteří naznačovali).