The Charlatans patří mezi britské kytarovky, které se během své kariéry uměly podívat okolo, nasát boční vlivy, a přitom pořád mastit kytarové písničky. Svojí tvorbou byli tak někde mezi svými souputníky - kytarovějšími Stone Roses a experimentálnějšími Happy Mondays. Určitě se odlišovali (střídmým) použitím hammondek, které jaksi automaticky evokují 60. léta. Po prvním úspěchu zažila kapela leccos nepěkného, především excesy a nakonec smrt klávesisty Roba Collinse, ale zase se dostala nahoru, s větším přičichnutím k taneční scéně překonala horší léta. I když měli, hlavně doma na ostrovech, v průběhu let velké hity, nikdy se tak masivně neprosadili jako jejich kolegové, navzdory názvu to nejsou žádní šarlatáni. Na rozdíl od kolegů z madchasterské scény však stále fungují a vydávají dobré desky. Zatím jste se o nich na musicserveru nemohli dočíst, ale nyní po třech letech od posledního řadového alba (koncertní výběr a B-strany vyšlé poté nepočítáme) přichází s již sedmým řadovým "Up At The Lake", a tak je víc než na čase se na ně podívat.

V úvodní titulní skladbě, "Bona Fide Treasure" nebo "Blue For You" je lze slyšet v jejich rockovější poloze, která inspiračně pošilhává po starším britském rocku, ale co, nejen lehce hopsavý rytmus je nakažlivý. Ale v druhé "Feel The Pressure" dokazují, proč byli a jsou uznávani i na tanečněji orientované britské scéně. Mašinkami lehce zastřený hlas v úvodu, chvílemi zvláštně duckový rytmus, kytarové vyhrávky, čitelný refrén, to vše se snad musí líbit i prvním posluchačům kapely, kteří nikdy neslyšeli první hit, čtrnáct let let starou skladbu "The Only One I Know" nebo jen o málo novější "Can't Get Out Of Bed". V následující skladbě však naopak sklouzneme spíš do šedesátých let, nejen díky ženskému "úúúú" v doprovodných vokálech. Hammondky jako obvykle, i když zde jen trochu dobarvují atmosféru. Příjemná, ale přece jen nejslabší věc na desce. Klavírem, pomalejším tempem a celkovou atmosféru v "Cry Yourself To Sleep" by mohli připomenout nyní známější Coldplay, ale s tradičnější strukturou skladby.

S "High Up Your Tree" začíná ta lepší půlka dobrého alba. Ve skladbě se nemohou nevybavit další kolegové z ostrovů - James - a to v dobrém slova smyslu. Klavír s kytarami, přirozeně "taneční" rytmus, jak snadné se zdá napsat chytlavou písničku. "Lovin You Is Easy" odkazuje křehkostí i doprovodnými vokály na základní vzor britských kytarovek - staré dobré Beatles, takhle nějak by možná mohli znít v dnešní době. Vítaným zpestřením, i když nejde o žádného super pěvce a má podobnou výškovou polohu jako hlavní zpěvák Tim Burgess (a ta někomu nemusí sedět), je ve skladbě změna vokálu, chopil se ho klávesák Tony Rogers. Obdobně průzračná kytarovka je hned následující "Try Again Today", Oasis mohou těžce závidět, že takové už neumí. Dalším favoritem a důkazem, že v jednoduchosti je síla, je "Apples And Oranges". Závěrečná "Dead Love" jen s kytarou a basou hodně v pozadí je pomalá smuténka, kterou si prostě musíte oblíbit.

Z výše napsaného snad vyplývá, že pozitivem desky je v rámci možností pestrost, nestane se vám jako u již zmíněných Oasis, že byste měli problém s odlišením skladeb. The Charlatans si zachovávají svůj rukopis a těžko popsatelnou lehkost. Chápou také, že méně je více, a tak jedenáct skladeb na o trochu více než čtyřiceti minutách krásně uběhne. Vlastně je těžké slovy popsat příjemnost téhle desky, prostě vás chytí na druhý, třetí poslech, a nebo je zbytečné vás přesvědčovat. Ale nezapomeňte, James už to (bohužel) vzdali...