Práce a zácpy na dálnici způsobily, že z pátečního programu jsme s přítelkyní stíhali původně chtěné Monkey Business pouze v poslední skladbě při parkování. Pořádně jsme si tak užili až "povinné" Tata Bojs. Výkon předvedli slušný, poprvé se pořádně dalo ozkoušet, jak budou znít novinky z koncepčního alba bez koncepce. Ve "Virtuálním duetu" se Klárka snažila, zvládla ho se ctí, ale stejně - kopie není tak dobrá jako originál s Lindou. "Boj" a "Nemocná" jsou naživo správně tvrdé, i v jiných skladbách se zdá, že nový kytarista Vladimír Bár zapadl do skorobratrského soukolí Cais-Mardoša výborně. Na rozdíl od kolegy si nemyslím, že by nové věci dopadly špatně (možná i díky mému tréninku před Bowiem). Ukazuje se, že i na novince je dost kvalitních věcí a že se z nich časem snad i vyloupnou "hity". Pro sebe jsem si naopak potvrdil poněkud rozpačitý pocit ze skladeb z "Biorytmů", a to i naživo, které obsahují pár hodně silných skladeb, ale jinak už je to moc "disko". Klasika z "Futuretra" fungovala i po letech nejlíp, to znamená perfektně.

Tatáči končili na koncerty v dost nezvyklé dvě hodiny ráno, ale to ještě nebylo z pátku vše. Na menší scéně na hradu (tedy spíš jeho zřícenině) nastoupili původem pardubičtí Ready Kirken. Dle zpěváka dorazili přímo z Chorvatska, ale přes pokročilou hodinu se snažil komunikovat s publikem, rozhýbat a rozezpívat ho. Repertoár kapely k tomu nabádá, nekomplikované refrény publikum znalo a postupně si rádo zazpívalo.

Ale příjemným Kirkenům nepatřil závěr večera. Ten obstarala neuvěřitelná Banana na druhém hlavním místě festivalu, Černé louce. Už při recenzi desky se mi zdálo, že u jejich zpěvačky jde o zvláštní osobu, a shlédnutí kousku Noci s Andělem mi ten pocit prohloubilo. Ale naživo je to ještě větší síla - Vladivojna je rozenou frontwomankou, tady by se superstar měly co učit. Hlasové kejkle pomalu jak u Diamondy Galás doprovázela Vladivojna blbnutím na pódiu, kapela vše podporovala tvrdým zvukem, ale ne monotónním, změny rytmu byly časté. Na koncertě byl i pokřtěn (Lenkou Dusilovou, prý si spolu moc rozumí) druhý disk Banany s názvem "Trip", kde je prý šest kousků z první desky v akustické podobě a čtyři nové. Strhující vystoupení, i když se pořád nemohu zbavit dojmu, že kdyby Vladivojna víc a srozumitelněji zpívala, než jen kvičela nebo žvatlala do mikrofonu, byla by Banana ještě lepší.

Sobotní program jsme už mohli sledovat skoro od začátku. Samozřejmě ne na všech sedmi scénách, jen na těch třech, čtyřech hlavních. Po pročtění line-upu se nedala přehlédnout orientace na funkrockově a hlavně keltsky/world music laděné soubory. Předběhnu, a hned okomentuji, že té orientace bylo až příliš, stylově barevnější složení kapel by vůbec neuškodilo. 100°C publikum příjemně zahřáli, jejich funkrockové písničky se k tomu hodily výborně, není náhoda, že uspěli ve vyhledávací soutěži Coca-Cola Popstar. Před Njorkem jsme dali na chvíli přednost valaškým "Docuku", kteří se, podobně jako Čechomor (a víc a víc dalších), snaží obléci lidové a vlastní písničky do novějšího, rockem šmrncnutějšího hávu. Z pár skladeb jsem si odnesl dobrý pocit, takovéhle obrození beru.

Ale už jsme pospíchali na v Česku prý koncertně oblíbené Kava Kava. Pro nás premiéra a hodně povedená. V líném odpoledni svou směskou dechů, doprovodných space zvuků, groovů kytary a baskytary dostala nejen nás. Zpěvák Pat Fulgoni, vypadající jako klasický metalista (po koncertě příjemný chlápek děkující za zájem), si koncert užíval a dokázal přesvědčit lidi, že na jejich skladby se má pařit. Novinkové album "Maui" je elektroničtější než koncert, ale i tak stojí za sehnání. Ti, co si na ně v pondělí došli (zadarmo!) do Roxy, vědí, o čem mluvím. Druhý ze tří zážitků festivalu.

Následující Stonehenge a Croft No. Five mně splynuly, ačkoliv jedni Poláci a druzí Skotové, obě skupiny lze označit za keltský rock, i když u druhých jmenovaných se koketerie s tanečnějšími rytmy nedala přeslechnout. To projekt DuOud byl zajímavější, ne nadarmo byl nominován v BBC World Music Awards jako objev roku. Dva hudebníci z Alžíru a Francie, oba hrající na arabskou loutnu, ale prohánějící ji přes mašinky a dosahující tak rockových zvuků. S tanečním podkladem z playbacku dost chytlavá směs, i když repetetivnost a absence zpěvu smysly trochu otupila. Ale přestože DuOud byli dobří, stejně zamrzelo, že původně skoro ve stejnou dobu plánovaní Slováci IMT Smile nedorazili. Škoda, chtěl jsem si ověřit, zda jsou opravdu tak chytlavou kytarovkou, jak jsem o nich četl.

Folkbluesrockera Elliota Murphyho se skupinou jsem vypustil z přímého sledování, i přes jeho hvězdné pracovní kontakty s Brucem Springsteenem mi stačilo naslouchat v areálu. Obdobně mě minula i trojice Heaven's Shore, Urban Trad a Lot Lorien. Ačkoliv jistě každá jiná i vzhledem k původu, pro mě na dálku splynuly v jeden "keltský" spolek. Dle reakce kolegů možná neoprávněně, první dvě skupiny se jim líbily, tak mám aspoň další tip.

Radši jsme tedy šli na další scénu, do Algida stanu, poslechnout české svěženky. O kopřivnicko-příborské kapele Nierika jsem zatím jen četl, naživo mě přesvědčili, že jsou nadějnou formací. Klídková směs trip-hopu, nu-jazzu a nevím-jak-dál-to-nazvat plynula příjemně, i když lze pochopit, pokud ji někdo jiný označí za monotónní. Ale jedna skladba se zpěvem jinak bubeníka Tomáše Neuwertha (ano, bratra slavnějšího Dušana, spolupracovníka a zvukaře nejen Tata Bojs), temnější, drsnější než ostatní skladby ukázala, kudy by se mohla Nierika ubírat v rámci boje proti monotónnosti.

Ta by hrozila, kdyby před ve stejném prostoru hrajícími Alvik člověk nezměnil menu. Ale (polo)cikánské funky Gulo Čar na venkovním pódiu změnu zajistilo. Zpěvačka Irena Horváthová se sice poněkud naivně a marně snažila lidi víc rozhýbat, ale muzika kapely to udělala sama. Po nákupu bazarových CD ale zpátky do stanu, koncert v poslední době hodně diskutovaného a chváleného Alviku jsme si nemohli nechat ujít. Překvapivě daleko menší navštěvnost než u předchozí Nieriky Alvik nerozhodila, ve složení kontrabas-flétna-bicí-komputery předvedl své slušné hrátky s jazzem, ohýbaného k obrazu svému, moderní době otevřenému. Anya svým hlasem a angličtinou dodává produkci Alviku "světovější" rozměr. Není to bomba, která by vás posadila na zadek, ale příjemná rozhodně byla.

Od jedné ze dvou hlavních hvězd soboty, Natachy Atlas, jsem nečekal žádné zázraky a možná proto se jich nedočkal. Její produkci se nedá upřít zajímavost, míchání arabských vlivů se západním světem má v hlase i muzice, ale po pár kouscích na mě padala poněkud nuda, což se mi stává tím spíš na jejích deskách. Ale koncert to nebyl špatný. Ve festivalovém buletinu byli Kanjar' Oc označováni za pokračovatele Manu Chaa a jeho Manu Negra, ale znáte ty PR kecy. To, že někdo kombinuje francouzštinu s trochou španělštiny ještě neznamená podobnost s Chaem. Tihle Francouzi jsou daleko rockovější, hiphopovější než Manu. Místy až čtyři rappeři v refrénech to do vás valí, škoda že nevíte, o čem je řeč. Kromě normálních bicích se jeden z občasných rapperů věnuje bubínkům, jiný zase dechům. Příklad té kapely, u které bych asi nemusel desku, ale naživo vás rozhýbou a předají svou energii. Ti, co kapelu zkusili 12.7. v pražském Abatonu, by snad mohli řečené potvrdit.

Kopírovat se nemá, ale o hvězdě Rachidu Tahovi mám "chuť" napsat to samé jako o Natache. Ačkoliv inspiračně je na jiné vlně arabského světa než ona, výsledek byl podobný. Zdaleka mě nedostal tak, jak se o to snažil oslavný text v buletinu. Spíš než o tolik citovanou kombinaci rocku a rai Rachid a spol. předvedl to druhé, tanečně orientované skladby, ve kterých zaznělo "pár" riffů tvrdší kytary. Ale to z Rachida rockera neudělá. Ale jako ochutnávka dosud nepoznaného dobré, energie koncertu fungovala, možná by při znalosti jeho produkce skladby tolik nesplývaly. Na Southpaw už nezbyly síly, takže test, zda má cenu řešit, jestli jde opravdu o takové floutky, jak vypadají, nebo jde jen o tu muziku, holt někdy příště.

Nedělní program byl ohlašován jako pohodový, omezení programu jen na dvě scény tomu ostatně víc než nasvědčovalo. Ty syčáci svými dadaistickými slovními hříčkami a netypické dvoukytarové produkci celý den začali. Lidi si je za svítícího sluníčka užívali vsedě i leže a skupina se bavila také.

Od skupiny Úspěch jsem moc nečekal a přišlo další překvapení festivalu. Nečekal bych, že mě tihle recesisti tak pobaví svými ulítlými verzemi světových hitů typu "Nothing Compares To You" nebo "Beat It" (v jejich verzi jako "Bidet"), ale i českých skladeb. Čekali byste Nohavicovy "Divoké koně" jako "Zapalte Lunetic"? Oni jsou autorem skladby "Žerom", kterou zviditelnili Buty. Není divu, když dva členové v Buty hrají. I ostatní členové kapely jsou aktivní v jiných projektech. Možná proto bylo z pódia cítit, jak si kapela koncert užívá, a lidi se rychle chytli, frontman Rosťa Petřík to navíc s publikem umí. Zvolili si přiléhavý název, ten typ kapely, který patří právě na fesťáky.

Priessnitz předvedli svůj vysoký standard, přehráli z větší části svůj živák "Playlist", jen na úvod přidali novinkovou "Larisu". I když na velkém pódiu prý byli trochu nesví, jak nám později řekl zpěvák Jarda Švejdík, nebylo to znát, kapele to hrálo slušně a lidi své "hrdiny z hor" oceňovali. A já se navíc pobavil, jak organizátoři v buletinu "zlehka" zkopírovali část textu naší recenze na musicserveru, asi se jim to zdálo výstižné.

Po delší pauze vyplněné balením stanu a zevlováním došlo na Buty. Pro mě poprvé koncertně a nedopadlo to dobře. Jak se zdá z postřehu kolegů, Radek Pastrňák byl opravdu opilý, jak prohlašoval, já si nebyl jistý. Ale moc keců mezi skladbami, které neměly moc hlavu a patu, nevydařená snaha být vtipný (byl přímo trapný) tomu nasvědčovaly. Přitom hudebně to šlapalo dobře, asi mají praxi a lidi si "dlouhou ruku" samořejmě užívali. Ale jelikož Buty neobdivuji ani na deskách, tímhle koncertem se to opravdu nezměnilo. Z Wohnoutů jsme za mírného poprchávání viděli jen kousek, takže bez komentáře.

Nehlavnější hvězdou festivalu byl bezesporu Bob Geldof & The Bobkatz. Určitě to nešlo jinak, ale nedělní večerní čas nebyl zrovna nejštastnější pro neostravské návštěvníky festivalu. Čekal jsem, že původně předpokládaný začátek v osm večer nehrozí, ale že se začne se skoro hodinovým zpožděním v té kose a mírném dešti víc než nepotěšilo. Hvězda je hvězda. Když sir a spol. spustili, navázali na sobotu - s výraznými houslemi jejich rock směroval ke keltským končinám. Bez znalosti starých skladeb, kterých, jak oznámil, měla být většina, se člověk mohl "jen" kochat dobrým zvukem, kvalitními výkony muzikantů a snadno rozpoznatelným zpěvem na první pohled životem jetého Geldofa, než zpívat hity. Ukázky z posledního alba mě ale navnadily k jeho poslechu, pokud jsou i ostatní skladby takto inovativní (v rámci možností), mohlo by to být zajímavé album. Ale nutnost cesty do Prahy a ještě práce v noci pro nás jeho koncert ukončily po půlhodince.

Celkově mohu při své premiéře Colours pochválit. Program slušný, absence zahraničních megahvězd vůbec nevadila. Dalo se stihnout dost skupin, a i když bych uvítal poněkud širší hudební rozpětí, především v sobotu, celkově se daly najít zajímavé kapely. Nelze však nezmínit několik velkých administrativních otazníků a námětů na vylepšení pro příště, i když celkově byl festival zorganizován v pohodě, za nic moc počasí (ale pořád ještě slušné) pořadatelé nemohou.

1. Proč nebyla na webu lépe popsána cesta pro automobilisty a možnosti parkování? Možná jsem jediný, kdo v Ostravě v pátek v noci tápal, ale byl to fakt opruz.
2. Proč nebylo "ráno", tzn. v 10-11 hodin, možnost jít do areálu a dát si něco k snídani? Snaha přinutit účastníky konzumovat své vlastní zásoby nebo navštívit město, najíst se tam, a přitom se pokochat jeho pamětihodnostmi je možná pochopitelná, ale ne chvályhodná.
3. I z několika dalších detailů se mi zdálo, jako kdyby byl festival určen hlavně místním. Chápu, že "Banik, pičo", ale...
4. Jedním z těch detailů byly hygienické podmínky. Záchodů bylo docela dost a nebyl to humus, ale že by se člověk trávící třídenní festival na místě chtěl trošku pořádněji umýt než u koryta na zemi, by mohla alespoň ženská část organizátorů pochopit a minimálně s myšlenkou na své hygienicky náročnější pohlaví zajistit takovou vymoženost jako sprchy (na peníze, samozřejmě).
5. Ten DJ, hrající v pátek v noci/ráno ve stanu deset metrů od nejbližších stanů, nebyl zrovna nejštastnější nápad. Možná to ale pořadatelům došlo, protože v sobotu už tam nikdo nebyl.

Colours Of Ostrava, Slezskoostravský hrad a Černá louka, 9.-11.7.2004