Jsou to huby nevymáchané. Sprosťáci, kteří urážejí všechno, co jim přijde pod ruce. Jsou to namachrovaní hrubiáni, kteří myslí rozkrokem a ženy pro ně znamenají jen stěží něco víc než tvory, kteří dokáží ovládat sací reflex. Jsou to rappeři, kteří vydělávají spousty peněz a pořádně to dávají najevo. D-12. Partička detroitských potetovaných maníků, které kolem sebe obklopil Eminem, aby si v jejich společnosti občas odskočil od vlastní sólové kariéry. Po úspěšném debutu "Devil's Night" přichystali tihle vulgární holomci další kousek, "D-12 World". Nic nového pod sluncem: přehršel nadávek, průměrný, místy lepší flow, občas dobrá melodie.

Když se rozhodnete poslouchat D-12 a je vcelku jedno, kterou písničku zvolíte, odhoďte morálku stranou, protože slušné mravy jsou to poslední, co se vyplatí na desce hledat. Nejlepším důkazem pouliční přímočarosti kapely je pecka "Just Like U", kterou opanuje hromotluk Bizarre. Píseň je jakousi rozpravou syna s otcem, který mu vypráví de facto samé oplzlosti. Avšak právě Bizarre je spolu s Eminemem nejvýraznější postavou D-12, protože zatímco frázování Kon Artise, Kunivy, Proofa i Swifta je vzájemně zaměnitelné a veskrze obyčejné, Bizarrův hluboký hlas disponuje patřičným charismatem.

Jak si už posluchači zajisté zvykli, projekty, na nichž se podílí Eminem, mívají bohatý hudební podklad, který se zdaleka neomezuje na stereotypní beaty, basovou linku a občasný scratching. Intenzivní muzikální "doprovod" byl devizou debutu a nejinak je tomu na "D-12 World", kterážto deska disponuje několika na hip hop vyšperkovanými kousky. Je to například typická slimshadyovina "My Band" (v té se dozvíte, proč vlastně kapela existuje a proč se Eminem tolik líbí ženám). Velmi solidní je také pecka "American Psycho II" z dílny Mathersova patrona Dr. Drea, v níž si hostovský post vystřihl B-Real ze Cypress Hill.

Co dělá "D-12 World" pouze mírně nadprůměrnou nahrávkou, je spousta vaty, která se na desku dostala. Pokud to souboru sedne, písnička mu odsýpá jedna báseň, jednotlivé verše na sebe plynule navazují, dohromady je roubuje výrazný refrén a k tomu na pozadí problikává zajímavý motiv ("Loyalty", "My Band", "American Psycho II", "How Come"). Pak jsou ale na albu kousky, které byly připlácány tak nějak z nutnosti, neboť pozbývají jak eminemovský moment překvapení, tak sílu šestihlavé rapové saně. Takové jsou unylé věci "Get My Gun" nebo "40 Oz".

D-12 nejsou žádný underground, je to v podstatě těžký dolarový kalibr. Lze o nich říct totéž, co se sluší zmínit o Eminemovi samotném - existují výrazně horší věci, ale současně také lepší příklady. Zatímco v Mathersově případě je těch lepších relativně málo, u D-12 je zástup takových početnější. To, co kapela na "D-12 World" předvádí, je standardní hiphopová ukázka, která by mohla posloužit jako učebnice toho, jak dělat rap, aniž byste se zpronevěřili zásadám a komerci současně. No a ty nadávky a střílení, to už je pouze taková třešnička na dortu, jak si dělat legraci a přitahovat pozornost naráz.