Poněkud chladná profesionalita

Druhá sólová deska Davida Kollera (resp. debut kapely Kollerband) se vyznačovala exkluzivitou už dlouho před svým vydáním. Kapela složená ze samých skvělých muzikantů (kdo jiný má frontmana kdysi velmi populárních Walk Choc Ice jako klávesáka?), nahrávání s přespolním producentem, míchání desky v Londýně... prostě něco podobného se v českých zemích vidí jen málokdy, či spíše téměř vůbec. Dech člověku vyrazí i samotné balení nahrávky - kartónový obal s propracovanou grafikou, rafinovaný booklet se všemi texty a hned dvojice cédéček, jedno se studiovými nahrávkami, druhé s částí koncertu. Až potud je třeba Kollera a spol. pochválit či spíše za odvedenou práci vyseknout velmi hlubokou poklonu, balení je vskutku úžasné. Jenže co naplat - hlavní zůstává i tak hudba. A tam už bych poklonu vysekl spíše mírnou, možná jen tak jemně pokývl hlavou.

Začnu netradičně druhým cédéčkem, na němž je zachyceno osm skladeb, které kapela nahrála při finále Jim Beam Music, kde vystupovala jako host. Vůbec se nedivím, že se Koller a spol. rozhodli živák takto vydat, protože je skutečně skvělý a překvapí i u skladeb, které někomu třeba lezou krkem. U mně je to třeba hned úvodní "Sedí, pije", kterou z živáku Lucie upřímně nesnáším, ale zde v této verzi v kytarovém dvojzápřahu je opět svěží peckou. Půl hodiny živáku uteče jako voda s perlami typu "Do smrti dobrý, do smrti zlý" (z filmu "Poslední přesun") a člověk musí být vyloženě natěšený, čím ho kapela překvapí na deseti nových studiových nahrávkách.

Nepřekvapí rozhodně profesionalitou. Od A do Z je studiovka dotažená k dokonalosti. Ale zároveň je dost chladná a odtažitá. Rozumím tomu, že Koller chtěl natočit desku tak, jak kapela zní naživo, tzn. tvrdou, přímočarou a bez příkras. Ale zkuste srovnat nové album s jedenáct let starým sólovým debutem a neubráníte se rozpakům. Kde je ta barevnost, stylové loupežnictví, refrény vypalující mozek? I přes zmiňovanou profesionalitu je nutno přiznat, že deska prostě neobsahuje dostatek silných písniček, aranže se nesou v jednom duchu, což může vyvolat v některých pasážích až nudná zívnutí. Kde jsou chytlavé riffy jako u "Na mě zapomeň", hymnická balada jako "Chci zas v tobě spát", hudební ozvláštnění jako "Co je ti do toho", přímočaré vypalovačky typu "Krvavý román" nebo popová dokonalost jako v "Jsi jiná"? Přehnané byly i proklamace o velké tvrdosti nové desky. Ačkoli si kytar rozhodně užijete a občas je to skutečně nářez jako prase, "Na co při tom myslíš" z debutu však byla třikrát tvrdší než cokoli z novinky a stačily jí na to dvě minuty. Ačkoli má deska vynikat svou rockovostí, nejlepší z ní paradoxně vyznívají klenutým refrénem obdařená "Mám chuť lhát", rádiová balada "Lehká" a závěrečná nádhera v podobě šestiminutové skladby "Valy".

Mírné zklamání mi tahle deska způsobila, zvlášť po tom, co první Kollerova sólovka v mém přehrávači rotuje dodnes, což se o jiných deskách, které mají jedenáct let, říci nedá. Zatímco z debutu bych na případné budoucí best of zařadil klidně sedm skladeb, z druhé desky by to byly možná tři. Jediné štěstí je, že dojem velmi vylepšuje přidaný živák, takže průměr ze šestky a osmičky dá výslednou sedmičku. Škoda, že si Kollerband nedal stejně práce jako s obalem a formou desky i se skládáním výborných písniček. Ale vzhledem k tomu, že má Kollerband fungovat jako stálá kapela a ne jen občasný projekt, třeba se příště dočkáme přelomové nahrávky, kterou slibovala být už tato.