Když housle a melo-punk jedno jsou

Američtí Yellowcard nejsou úplně normální skate-punkovou kapelou. Už jenom proto, že v jejich řadách pevně dlí houslista Sean Mackin. Je třeba uznat, že pro punkery z USA to není zcela obvyklá situace, ale jinak už tolik rozdílů není, to je také fakt. Rychle přeběhněme oficialitu - Yellowcard sice vznikli někdy kolem roku 1997 na Floridě, ale úspěch je stihnul, až když se přestěhovali o nějaký ten pátek později do Kalifornie. Debutovali před třemi roky albem "One For The Kids", tehdy jim bylo dvacet, po němž vydali ještě EP "Underdog E.P.". Pak si jich všiml label Capitol Records a hoši nastoupili cestu k masám. A právě výsledkem jejich společného snažení je deska "Ocean Avenue", která se dostala po solidním úspěchu za oceánem i do Česka. Tolik krátce k historii kapely.

Yellowcard jsou čtyři a vyjma houslí je nezdobí nic výjimečného. To ovšem nutně neznamená, že "Ocean Avenue" je nudná, nebo snad tupá deska, jak to občas u pop-punkových souborů bývá. Tihle mladí Američané mají tu výhodu, že nijak bytostně nelpí na punkové struktuře, takže posluchač snadno rozezná i tóny a rytmy, jež k údernému anarchismu nepatří. Na "Ocean Avenue" je asi polovina pecek, které jsou krystalicky žánrově čisté. Všechny začínají pisklavým riffem, zpěvák Ryan Key do nich uštěpavě frázuje a v refrénu kapela vše zlomí do tu více, tu méně povedené melodie. Pak je ale na albu nějakých šest sedm písniček, které si vypůjčují tuhle v popu, támhle od country, onde z rock'n'rollu, nebo dokonce metalu. Takové jsou hitíky "View From Heaven", "Breathing" nebo "Believe".

Když se na "Ocean Avenue" podíváte komplexně, uzříte mírně nadprůměrné album. Yellowcard zaslouží pochválit, protože dokáží svou hudbu oživit vsuvkami nejen houslovými, které jsou pevnou součástí jejich tvorby, ale také úniky mimo melodický punk, trefnou gradací a v neposlední řadě solidními refrény. Na druhé straně je z jejich hudby cítit, že všechny ty odbočky jsou spíš snahou odlišit se. Kapela se nesnaží pracovat s experimentem, pouze roubuje a tím získává na atraktivitě a zajímavosti, byť poněkud povrchní. Sledovat ale míru originality a autentičnosti u kalifornské "neopunkové" bandy je stejné, jako chtít od zpoceného záložníka reprezentace, aby zarecitoval úvodní verš Šrámkova "Splavu". Oboje jsou činnosti zbytečné a výsledek z 99 procent nulový. Stačí se spokojit s tím, že i mezi komerčními punkery jsou tací, kteří se alespoň snaží jít bokem, když už ne v protisměru.