Valašskomeziříčská kapela Rauš vydala album s názvem "Šrámy", na němž se snaží zhodnotit několik let pravidelného koncertování. Zda se jejich snažení setkalo s úspěchem, si přečtěte v recenzi našeho redaktora.
4/10
Rauš - Šrámy
Celkový čas: 48:14
Skladby: Nemít strach, Plujeme vesmírem, Člověk proti své vůli, To stačí, Homeopatika, Dívko z plakátu, Snít se má, Hotel Savoy, Já jsem, ty jsi, Být sám sebou, Moje kdysi milá, Černobílý svět, Život bez cíle, Myšlenky pozdě v noci
Vydavatel: Indies
Je určitě dobře, že prakticky pro žádnou kapelu není dnes již nepřekonatelným problémem nahrát pár písniček a s relativně minimálními náklady se je pokusit dostat mezi (své) posluchače. Když za tím účelem najdou společnou řeč se sice malým, ale renomovaným vydavatelstvím (zde konkrétně s brněnskými Indies), cesta je pak o trochu přímější. Podobnou genesi má zřejmě za sebou i kapela
Rauš, společné dítě ex-mňágovského kytaristy Radka Koutného, bubeníka Johnyho Janečka a hráče na baskytaru Jiřího Petřeka. Klasické bigbítové trio doplňuje na veřejném debutu řádka hostů včetně Roba Bochnika (zároveň producenta) se zkušenostmi od Steva Albiniho a Glena Hansarda, ústřední postavy u nás velmi populárních
The Frames.
A co že je obsahem alba "Šrámy"? Na ploše čtrnácti písní, jejichž autory jsou (až na Janotův "Hotel Savoy") všichni tři členové kapely (přičemž Koutný a Petřek dominují),
Rauš prezentují tu lepší, tu pouze průměrný pop-rock tak, jak jej známe v podání více než mála podobných seskupení. Rauši určitě nelze upřít energii a nasazení; to se však místy setkává s nikoli bezbřehou skladatelskou a zejména textařskou invencí a některé zpočátku nadějně znějící skladby ("Černobílý svět") po chvíli ztrácejí náboj a splývají s ostatními. Tam, kde kapela udrží nasazené tempo ("Homeopatika", "Já jsem, ty jsi") jasně prosvítají náznaky směru, jímž by se pánové hudebníci (samozřejmě pouze dle autorova názoru) měli ubírat. Zajímavá je místy zcela zřetelná autorská inspirace (vědomá?) tvorbou Koutného mateřské kapely; písně (a hlavně texty) jako "Člověk proti své vůli" či "Být sám sebou" nesou zřetelné stopy Fialova rukopisu.
Stejně jako u spousty podobných uskupení jsou to i u Rauše právě texty, které mnohé skladby doslova pohřbí a na nichž kapela musí nutně zapracovat, nechce-li se v budoucnu plácat v rybníce zaplaveném různými
Ready Kirken,
Chinaski,
Kryštof a podobnými obskurnostmi. Těžko lze jinak než momentální absencí soudnosti vysvětlit fakt, že někdo může vypustit do světa tak neuvěřitelná klišé typu
"světla lampionů křičí do noci, držím tě za ruku v téhle promáčené zimě" (sic),
"neboj se miláčku, svět ještě nekončí" ("Plujeme vesmírem") či naprosté nesmysly (
"ve dne v noci, mám víc než pocit, že být sám sebou, je víc než na dno spadnout" v "Být sám sebou"). Jako z jiného světa pak zní celá "Dívko z plakátu", kterážto - doufejme že aspoň chtěně - upomíná na Víťu Vávru blahé paměti. Přes výše uvedené se autor nemůže zbavit pocitu, že členové kapely nejsou z těch, kdo touží po vlahých pohledech dospívajících slečen čekajících po koncertě u šatny na hvězdy svých nejodvážnějších nočních představ, a proto nenachází pro výše uvedené texty pražádné pochopení. Snad i muzikanti sami musí slyšet, oč lépe dopadly mírně upravený Janotův "Hotel Savoy" či "Život bez cíle".
Album "Šrámy" nese všechny znaky debutu, který přišel možná o něco dříve, než měl. Nadějné a zajímavé skladby se střídají s písněmi, o nichž snad bude skupina za pár let taktně mlčet. Na druhou stranu z celé desky zůstává dojem, že příště už by to mohlo být o dost lepší. Takže držme mládencům palce a doufejme, že na druhý pokus bude hluchých míst o dost méně. Potenciál k tomu bezesporu mají.