Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Když před časem mezinárodní kolos EMI pohltil Mute, jedno z nejkultovnějších vydavatelství, které dokázalo svou geniální vydavatelskou politikou ze (podle teoretických zákonitostí trhu a zažitých pravidel byznysu) zcela menšinových a komerčně "nezajímavých" umělců vyrobit světové hvězdy s velmi dobrým kreditem ohledně počtu prodávaných nosičů, mnozí byli zděšeni a leckteří umělci i firmu promptně opustili. Ovšem je otázkou s téměř jasnou odpovědí, zdali by se konkrétně takoví Neubauten někdy u původních Mute dočkali podobně exkluzivních reedic svých starších nahrávek, jaké se objevily právě nyní.

O tom, že si jedenáct let staré album "Tabula Rasa" tak ukázkovou péči zaslouží, nepochybujte ani minutu. Tenhle opus totiž zraje jak víno. Často lze slýchat od pravověrných industrialistů, že se Neubauten posledními zhruba patnácti lety zpronevěřili svému původnímu směřování, že se příliš podbízejí pop-music, že vyměnili svobodu za finanční zajištění. Osobně se domnívám, že jde o naprostý nesmysl. Rané nahrávky jsou možná syrovější, ale také více dílem náhody a jejich výjimečnost spočívá jen v odvaze experimentovat a absenci strachu z konvencí. To jsou ovšem atributy, které skupině vydržely až dodnes. S tím, že novější alba jsou oproti těm raným geniálnější ve své důsledné propracovanosti, postupném potlačování náhody na úkor nápaditého promýšlení každého detailu, zkrátka ve směřování k dokonalejšímu pojetí. O propojování světa hluků a zvuků a úžasných melodií, o kterých se mnohým popovým hvězdám může jen zdát, ani nemluvě.

Deska "Tabula Rasa" je ze zpětného pohledu jakýmsi přelomovým bodem oněch "starých" a "nových" Neubauten. Vedle téměř od počátku (a dodnes) spolupracujícího tria Bargeld / Hacke / Unruh tu ještě hrají i dlouholetí členové Mark Chung a F.M.Einheit a album bývá často zmiňováno jako první část pomyslné trilogie spolu s následnými opusy "Ende Neu" a "Silence Is Sexy", na kterých byl zmiňovaný model jistého zdánlivého "zkomerčňování" a ohlazování hran ještě více rozvíjen a prohlubován. Teprve letošní "Perpetuum Mobile" se nese v poněkud odlišném duchu. A nejen proto, že tak brutální, navíc ironizujícím názvem "Headcleaner" opatřený nářez, který v déli čtvrthodiny uzavírá původní vydání, na něm rozhodně nenajdete. Jestliže poslední deska má jako nevyslovené ústřední téma proudění vzduchu a také trochu ústup od agresivity na úkor určité tajuplnosti a nálad, tady ještě vládne kov a vybíjení emocí má své nezastupitelné místo, přičemž vše jako by tu mělo svůj předem daný smysl, konkrétní cíl. "Tabula Rasa" je navíc hodně barevná nahrávka - vedle industriálního třeskotu želez tu najdeme třeba i něco minimalistických repeticí a svoje si mohou najít i příznivci temných rockových ploch, milovníci gotické romantiky či fanoušci EBM.

Původní graficky úžasný digi-pack byl v reedici rozšířen a uzpůsoben verzi pro dvě CD. Na tom druhém najdeme bonus pro znalce původního vydání a fanoušky. Tvoří jej vedle verzí skladeb v jiných jazycích (květinový klip "Blume" tak máme možnost porovnat hned ve třech verzích - vedle francouzské a japonské i v anglické, s hostující femme fatale Nicka Cavea Anitou Lane) i méně dostupné, singlové skladby. Mimochodem angličtinu Neubauten na téhle desce použili úplně poprvé. Jinak negativa těžko hledat, snad jen že by vedle krásné grafiky mohlo být k novému vydání přidáno i něco nových informací, ale to je jen smítko v celkově dobrém dojmu.

Reedici alba "Tabula Rasa" lze v každém případě jen přivítat. Pro nezasvěcené zájemce o kapelu to může být dobrý vstupní bod k bližšímu seznámení, pro ostatní příznivce pak milý přírůstek do poličky. Spolu s další, aktuálně vydanou kolekcí raných nahrávek "Kalte Sterne - Early Recordings", nedávnou zmiňovanou novinkou a povedeným turné, se dá říct, že Blixa a jeho kamarádi mají letos opravdu vydařený rok.