Všechno začal Sean Paul, který obstaral návrat jamajského dancehallu do evropských a amerických hitparád. Na jeho zádech se prosadili Beenie Man nebo Elephant Man, kteří spojili svoji drsnější verzi moderního reggae s hip hopem. Dalo se čekat, že dříve či později se objeví i nějaká uhlazená verze dancehallu, připravená pro nenáročný vkus mainstreamového posluchače. A už je to tady. Jmenuje se Kevin Lyttle a přichází z ostrova Sv. Vincent. Jeho verze jamajského soundu současnosti do sebe vstřebává karibské soca, hip hop i R&B. Bezejmenný debut, který vychází celosvětově, ho má katapultovat minimálně do stejných výšin jako Seana Paula.

Cesta Kevina Lyttla ke slávě byla překvapivě lehká. Začínal jako vokalista školní chlapecké R&B skupiny a první krůčky na sólové dráze upoutaly organizátory koncertu, který na Svatém Vavřinci uvítal 50 Centa a Lil'Kim. Pozval Kevina na pódium a ten si získal fanoušky skladbou "Turn Me On", kterou čerstvě natočil. Všimli si ho také producenti společnosti Atlantis a nabídli mu smlouvu. Kevin se dostal do kolotoče zvaného velký hudební průmysl. Zatímco se z "Turn Me On" stal obrovitý hit nejprve v latinské Americe a následně i v Evropě (číslo dva v Británii), Kevin začal připravovat dlouhohrající desku. Ve studiu měl kromě jamajských producentů i taková americká esa jako Salaam Remi (Nas, Fugees), Scott Storch (The Roots, Beyonce, Busta Rhymes), kteří mu mají pomoci zasáhnout Ameriku. S nimi natočil svůj bezejmenný albový debut.

Album otevírá hit "Turn Me On", porce infekčního soca, která ne náhodou zasáhla žebříčky po celém světě. Britové si ji možná oblíbili, protože Kevin barvou hlasu připomíná Craiga Davida. Kevin není podobně jako Sean Paul moc dobrý klasický zpěvák, takže když se pokouší o černošské R&B ("Screaming My Name", "Ya Kiss"), zní to přinejlepším prapodivně. Pro soca i dancehall je typický polozpěv, polorap, který samozřejmě ovládá výborně. Podle mého názoru příliš často střídá karibské riddim za americký R&B rytmus a okrádá se o svoji největší devízu. Nejsilnější moment desky pak musí přijít ze zcela nečekná strany, když se opravdu skvěle povedla coververze skladby Terrence Trent D’Arbyho "Sign Your Name". Je to něco jako hudební střet kultur s tabla bubínky, soulovou melodií a špetkou jamajského slunce. Na albu bohužel zcela ojedinělý.

Lyttle nemá v záloze tolik hitů jako Sean Paul a je možná až příliš přizpůsobený americkým popovým standardům, že z něho nezůstalo moc karibského. Jeho debut je spíše než svěžím vánkem z jiného světa typickým popovým albem, které těží z precizní práce studiových techniků, kde ale uvnitř moc nezůstalo. V okamžicích, kde skladby Seana Paula možná působily trochu amatérsky, ale ještě v nich zůstával prostor pro autenticitu, Lyttle už je dokonalý průmyslový produkt. Druhý Shaggy? Proč ne. Tedy vlastně - proč vůbec?