Popůlnoční modř

Minulá Reova deska "Stony Road" tedy nebyla ojedinělým výletem k blues. Chris Rea našel svou parketu a na novém albu "The Blue Jukebox" pokračuje ve velkém bluesovém dobrodružství. Pokud jsem v minulé recenzi naznačil jeho přechod ze slunečných pláží na trudnou kamenitou cestu, ta cesta teď pokračuje dál do nočního baru v anonymním městě. Nenápadným, ale příjemným společníkem je nám tentokrát i jazz. Svým pomalým tempem a melancholickou náladou je deska ideální pro noční poslech, když člověk nemůže nebo nechce spát.

Ospalé tempo a konstantní nálada je, zdá se, jedinou slabinou alba, bráno tedy z pohledu, že nějakou chybu chceme najít. Nedivil bych se, kdyby někdo "The Blue Jukebox" považoval za monotónní kolekci splývajících melodií. Ale možná právě toužíte po tom, abyste nebyli rušeni jinými vlnami, chcete se utápět v modrém smutku a nesahat po ovladači kvůli přeskočení písně, která by byla snad veselejší a rozsvítila by vám silnou lampu přímo do obličeje. Jestli je na obálce obrázek modrého potemnělého baru, kde jsou dva osamělí lidé (možná se dají dohromady?), je svým smutkem předobrazem noční nálady celé desky.

Atmosféru pomáhá dokreslit závan jazzu, kterému zpěvák pootevřel dveře. K Reovu typickému hlubokému hlasu a charakteristické slide kytaře se vynalézavě přidává saxofon a stává se hlavním náladotvorným prvkem alba. "The Blue Jukebox" je orámován dvěma šlapavými (ale ne zase příliš) skladbami ("The Beat Goes On" a "Speed"), ale jinak skoro pořád plujeme poklidnými vodami, v nichž je něco ukryto pod temnou hladinou.

Více než hodina hudby, která se dá Reovi věřit a netahá za uši, je jasně vymezena noční modrou barvou. Poslouchá se nejlépe v prostoru osvětleném jen slabým dopadajícím světlem venkovní lampy, se skleničkou whisky v ruce a poblíž může být maximálně jedna stejně osamělá duše, jako jste vy. S "Modrým jukeboxem" vám noci uběhnou příjemně a pomalu až do onoho zpropadeného pondělního rána ("Monday Morning").